Ztroskotanec znovu útočí… Příhodnější název si němečtí Trance pro svou comebackovou desku snad ani zvolit nemohli. Těmi ztroskotanci byli po celou svou kariéru vždycky spíš oni. Tahle kapela měla totiž neskutečnou smůlu. Svůj debut „Break Out“ vydala v roce 1982, kdy se na vrchol světového rocku drali jejich krajané Scorpions a Trance působili dojmem, že by to mohli být jejich mladší bráchové (i s tou podivnou knírkatou image). Debut ale žádného velkého úspěchu nepobral, protože, pravda, s dalšími dvěma deskami „Power Infusion“ a „Victory“ působil trochu nedomrle. Než ale Trance stačili zúročit potenciál těchto alb, vřítili se na scénu Bonfire a status následovníků Scorpions si urvali pro sebe oni. Trance v tu chvíli naprosto hrubě zaspali dobu, kdy se nesmyslně přejmenovali na Transmission a svou novou desku „Rockers“ vydali až v roce 1991. Umělecký vrchol „Boulevard Of Broken Dreams“ se už u fanoušků naprosto minul účinkem a další dvě desky „Shock Power“ a „Die Hard“ kapelu v roce 1998 pohřbily.
Vypadalo to, že nadobro, i když frontman Lothar Antoni spolu s kytaristou Andreasem Meyerem (v Trance působil v letech 1996 až 1998) obnovili Trancemission, kteří na klubové úrovni vlastně fungují dodnes. Naopak základní dvojice, kytarista Markus Berger a basista Thomas Klein, před šesti lety vrátila jméno Trance do hry, kdy si o rok později vybrala jako frontmana do té doby neznámého Joea Strubela. Od té doby se vlastně datují přípravy nové desky. První po jedenadvaceti letech.
Čekat proto od „The Loser Strikes Back“ (s přihlédnutím k tomu, že ani minulé desky nebyly bůhvíjaká bomba), nějaký zázrak, snad ani nešlo. Možná tak slušně odehranou hardrockovou desku, s rutinním přístupem a hrskou slušných nápadů, které by se pak daly aplikovat naživo při vystoupeních, ať už festivalového nebo klubového formátu. A v tomto smyslu Trance s „The Loser Strikes Back“ nezklamali, i když úvodní „Thunderbird Rising“ donutí posluchače trochu zdvihnout obočí, prtotože kapela se v něm prezentuje jako naprosto zkostnanětlý přežitek první poloviny osmdesátých let. Následující skladby ale prvotní nepříjemné překvapení trochu zmírní. Trance totiž uberou na rychlosti a tím pádem i na klasické germánské urputnosti a začnou se spíše soustředit na klasické hardrockové postupy, kde jsou silnější v kramflecích.
Už třetí „Star Invaders“ zní vlastně docela příjemně (i když rozhodně ne objevně) a ta pachuť vesnické tancovačky (zejména z druhé „I Want To Live“) se začíná vytrácet. Člověk si pak zvykne i na zprvu vcelku protivný projev novice Strubela a s remakem letité „Loser“ (objevila se už v roce 1982 na debutu „Break Out“) se zdá už být všechno v pořádku. Navíc vyloženě dokáže potěšit ohromně powerfull riff z „Live And Heavy“, kdy sice skladba zní opět jak z Nové vlny britského heavy metalu, ovšem zde už bez téměř všudypřítomné zatuchliny. Slušné momenty se pak dají najít i v ostatních věcech, kdy za dobrou práci může být považována především epická, jedenáctiminutová záležitost „Trust And Glory“, kde si kapela pohrává s progrockovými motivy a místy evokuje silné chvilky Pink Floyd.
V celkovém dojmu proto deska nezní úplně nepříjemně nebo podprůměrně. Nad hranici průměru se dostane lehce, ovšem přece jen má své limity, přes které nedokáže jít. Kapela se pořád nemůže úplně zbavit pevného ukotvení v osmdesátých letech (což je její největší problém) i když se sem tam pokusí o progresivnější přístup. Ovšem „The Loser Strikes Back“ není průser a proto vlastně své příznivce Trance zklamat nemůžou. Kapela pravděpodobně přišla s tím nejlepším, čeho je v současné době schopna a když na dalším albu tento limit přece jen prolomí, dokáže i překvapit.
|
