Rok a půl od vydání eponymního debutu se o slovo opět hlásí kanadská kapela Dirtbag Republic. Slovo kapela už je v tomto případě namístě, protože od vydání debutu, který zaujal především nepokrytými vlivy Hanoi Rocks, se Dirtbag Republic rozrostli z dvojice (zpívající bubeník Sandy Hazard a kytarista Mick Wood) na čtveřici, když základní členy posílil druhý kytarista Andrew Cairns a basák Kyle Richardson. To ovšem není jediná změna, která se u Dirtbag Republic v krátké době stala. Debut je totiž dostal na určitou úroveň a kapela začala být v okolí domovského Vancouveru už dostatečně známá, že začala vystrkovat růžky i do jiných oblastí Severní Ameriky.
Daleko důležitější je fakt, že s příchodem dvou nových členů došlo k mírné změně soundu. Pokud bychom v souvislosti s debutem mluvili o Dirtbag Republic jako o skoro klonu Hanoi Rocks, na dvojce „Downtown Eastide“ se věc už má trochu jinak. Samozřejmě Hanoi Rocks jsou z hudby Kanaďanů stále cítit a Hazardův hlas je stále podobný (tentokrát už spíše jen frázováním a výrazem) Michaelu Monroeovi, ale novinka absorbuje těch vlivů mnohem více, než jen originální tvář kultovních Finů. Samozřejmě ani tentokrát Dirtbag Republic neobjevují zhola nic nového, ale z jejich současné hudby je slyšet mnohem více vzorů. Namátkou The Rolling Stones, New York Dolls nebo Ramones.
Pokud se o debutu této kapely mluvilo jako o glampunkové nahrávce, v případě novinky by se dalo slovo glam takřka škrtnout. Dirtbag Republic totiž od úvodní „Junkie Girl“ nasadí skoro garážově punkrockový výraz, který jim vydrží po celou desku. V tom by problém nebyl. Ten tkví v tom (stejně jako částečně v případě debutu), že ani „Downtown Eastside“ nemá žádný táhnoucí hit, přestože kapela tvrdí, že jej objevila právě v „Junkie Girl“, což ale určitě nemůže být tak úplně pravda. Ano, skladba se dobře poslouchá, přece jen jí však stále ještě chybí charisma, které by Dirtbag Republic vyvedlo z undergroundu. Tak se ale dá mluvit i o další devítce skladeb, a to včetně nejlepší závěrečné „Crawling Back To Me“.
Skladby příjemně odsýpají, mají dokonce tu nejideálnější délku (pro punkrockové album, samozřejmě) kolem tří minut, ale tak nějak profičí kolem hlavy a výsledek je už mnohem méně zapamatovatelný. Proto, když si vezmete „Homeless“, „My Part Of Town“ nebo „Free Falling“, což jsou ty více výrazné kousky, pořád nedostáváte tu přidanou hodnotu, i když v tu chvíli, kdy skladba hraje, nemáte potřebu to vypnout a Dirtbag Republic štítivě odstrčit.
Oproti debutu jdou tedy tito Kanaďané trochu dolů. Ten sešup není nijak výrazný, ale přece jen je „Downtown Eastside“ trochu slabší. Zatím si není třeba brát nějaké poučení z krizového vývoje, protože ten se sice ještě nekoná, ale předpoklady na to, aby nastal, už tady jsou. Novinka je zatím taková malá, vcelku příjemná punkrocková deska. Ovšem napříště by to chtělo trochu víc.
|
