Přestože se finští Insomnium nechávají inspirovat jinými, daří se jim budovat si osobitý výraz a dosahovat na úplnou špičku melodeathu, což potvrzují i svým sedmým albem, kterým vzdávají hold dnes už zaniklým Edge of Sanity a dvacet let starému opusu „Crimson“. Tím spojení s těmito Švédy ale nekončí, neboť o zvuk se na „Winter’s Gate“ postaral, stejně jako na „Crimson", Dan Swanö. Novinka z podzimu loňského roku obsahuje pouze jednu skladbu o délce čtyřiceti minut, která je pro lepší orientaci rozdělena do sedmi částí a kterou se pánové nebojí zahrát i v celé délce živě. Limitovaná edice v podobě velmi pěkné knížky, která vedle celého příběhu (v angličtině, němčině a finštině), z něhož skladba „Winter’s Gate“ vychází, nabízí rovněž audio CD, z kterého si lze plnými doušky vychutnat hlas Niila Sevänena v roli vypravěče.
Povídka vypráví příběh skupiny vikingů, hledajících bájný ostrov někde u Irska, z jehož pokladů se posléze stane velká hrozba. Po vložení disku do přehrávače a stisknutí tlačítka „play“ se realita kolem stane na necelou třičtvrtě hodinu zapomenutou. Jakmile se nad oceánem zvedne vítr a teplota poklesne, na ojedinělou pouť zvou úvodním „insomniáckým“ riffem kytaristé Markus Vanhala a Ville Freman, kteří vrstvením svých kytar jedné přes druhou připravili naprostý balzám pro uši. Nejednou solidně zamrazí z Niilových bouřlivých a velmi osobitých growlingů, které posluchače uvrhnou do zoufalství a postupně jej provedou beznadějnou temnotou až někam doprostřed sněhové bouře, ve které se naděje na přežití ztrácí. Nádherně melodické kytarové pasáže vnášejí do prodírání se hustou mlhou kapku hřejivého světla, ale běhající mráz po zádech nezaženou. Uklidnění situace, pomalé tempo, šepoty a čisté vokály vedou k vyhlídce, že jaro klepe na dveře. Těžké riffy, blast beaty a textové linky „lepší by bylo ležet na lůžku z bahna a na tvář měsíce se dívat zpod vln…“ toto zdání bleskurychle zaženou a atmosféru opět poněkud zahustí. Střídání poklidných akustických momentů a čistých vokálů s hutným zvukem a naléhavými growlingy představuje opakující se motiv, který prostupuje celou skladbou. V páté části mrazivé povídky nastává zlom, přichází jakási forma zlověstného klidu, který následně vede k otevření brány, jíž se pomalu dostáváme k něčemu neodvratnému - grandiózní finále v sedmé části totiž sklouzne do blackového podzemí, kde úřaduje kombinace zběsilosti, nepříčetného zoufalství a totálního šílenství, která nemilosrdně rozseká na kusy a představuje vrchol alba ve velkém stylu.
Albem prostupuje obrovská dávka emocí a obzvláště jedinečná atmosféra, která vyžaduje spolu s citlivým poslechem i sledování textu. Právě to, že je album podáváno jako celek, není úplně praktické, poněvadž při nedostatku času poslech jednotlivých části nemá smysl. Buď si v luxusní restauraci pod vedením pana Swanö (ano, o zvuk se postaral opravdu skvostně) dáte kompletní menu se všemi chody s dostatkem času na zákusek, anebo si nedáte nic a rovnou zamíříte k fastfoodu.
„Winter’s Gate“ je celek, opředený neobyčejnou vyvážeností mezi tvrdostí a poklidností, kde nic netrvá příliš dlouho ani příliš krátce. Tato bouře emocí je naprostý top melodického deathu a za mě představuje vůbec nejsilnější desku vydanou v roce 2016. Insomnium na sobě tvrdě pracují, vyvíjí se a dokazují, že mají dobře našlápnuto k tomu stát se legendou (pokud jí už nejsou), u které už dnes pro svou tvorbu jiní hledají inspiraci.
|
