Japonská parta Gyze sice oficiálně spadá do kolonky melodického deathu, osobně ji však vnímám spíše jako zástupce jakéhosi extrémnějšího power metalu. Smrtící škatuli zde zastupuje leda tak zpěvákův screaming a možná lehce podladěný sound, jinak je to ovšem jedna lahodná melodie za druhou, a to zhruba ve stylu raných Children Of Bodom nebo smečky Demoniac, ze které se mimochodem etabloval základ britských raket Dragonforce. Tito Japonci mě zaujali již předešlými dvěma počiny, zejména ten druhý byl ovšem poznamenán velmi mrzkým zvukem, který v podstatě znemožnil plnohodnotný ponor do kvality samotných skladeb. Novinka s názvem „Northern Hell Song“ je naštěstí ošetřena o poznání lépe, a protože zároveň autory neopustil talent pro psaní dobrých písní, máme zase po delší době čest s kvalitním death´n´powermetalovým albem.
Zajímavý je každopádně přístup Japonců k tvorbě vokálů, kdy zpěv či vícehlasy často slouží pouze jako podpora hudební složky, kterou doplňují krátkými frázovitými úseky, protahovanými linkami nebo prostě jenom řevem. Hlavní pointou je zde totiž tvorba epicko-hymnického halasu, jenž je prorostlý tučnými instrumentálními nápady a vzory. Což je největším kladem, ale zároveň i slabinou japonské kapely.
Hudební houževnatost se totiž postupem času stává lehce nestravitelnou a přeskupuje se v jednolitou masu, čemuž navíc hrubě nepomáhá přepálená hodinová stopáž alba. Ze začátku je to nicméně slušná zábava, kterou nastartuje trojice songů „Pirates Of Upas“, „Horkew“ a "Dead Bone Blue", v nichž se Japonci vytasí se svými největšími trumfy, včetně rozmanitě vrstvených sól s neoklasickým přívlastkem, rychlými tempy a mimořádně chutnými melodiemi, jež se do plné krásy rozvinou zejména v sólu druhé jmenované položky, potažmo v gradující části s popěvky v "Dead Bone Blue". Vrcholné momenty nahrávky však mají teprve přijít, a to ve flácích „Perryi Rain Dragon“ a „The Bloodthirsty Prince“, kde autoři soutěží o nejlahodněji klenutou melodii, přičemž vyhrávají hned na několika úrovních. Mezi tyto dvě perly je ještě vklíněna neméně chutná instrumentálka „Mayoi“ se skvostnou harmonickou gradací. V těchto písních Japonci doslova září a právě touto inklinací k patetickému klenutí ala tvorba Tima Tolkkiho mě trvale přitahují. Proto mě obzvlášť mrzí, že nakonec nemohu udělit ještě vyšší známku, neboť jak již bylo naznačeno, kvalita je postupně rozmělněna kvantitou.
Dobré motivy jsou stále přítomny a ve „Frozen Dictator“ či „Norhtern Hell Song“ se zase dočkáme šťavnatých sólových kliček a vyhrávek, problémem jsou songy, které jedou podle základního mustru, k němuž nic moc navíc nepřidávají. Týká se to např. skladeb „Kamuy“ a „Brown Trout“, jimž příliš nepomáhá ani vložení folkových, resp. progresivních prvků. V závěru desky navíc číhá zhola průměrná instrumentálka „Snow Upas“, případně cover klasiky „Moonlight Sonata“, u kterého překvapí, jak nezáživně k tomuto klenotu autoři přistoupili. Pouze tím umocnili rozpolcený dojem z novinky, která je nesmírně silná v jednotlivostech, jako celek si ale tolik obdivných přívlastků nezaslouží.
|
