Ačkoliv je vloni vydané album „Searching For The Ded Sun“ označováno jak debutové deska kapely Scars Of The Insane, která podle oficiální statistiky letos oslavila své druhé narozeniny, zkušeností mají členové kapely na rozdávání. Vždyť tři z pěti členů kapely spolu již od poloviny devadesátých let hráli pod hlavičkou Insane. Co se změnilo (či co zůstalo stejné poté), když se z Insane stali Scars Of The Insane, prozradí bubeník Pavel Jureček.
Scars Of The Insane aktuálně fungují něco málo přes dva roky, ale vaše kořeny sahají hodně hluboko díky kapele Insane, ve které působili tři současní členové Scars Of The Insane. Jak to vlastně bylo s rozpadem Insane a se vznikem Scars Of The Insane? Chtěli jste asociací v názvu kapely zdůraznit odkaz na svojí minulost, považuješ Scars of the Insane za legitimního pokračovatele cesty Insane a pokud ano, proč jste nezůstali u původního názvu?
Dlouho jsme zvažovali, že si necháme původní název. Vzhledem k tomu, že jsme v Insane fungovali jako pět rovnoprávných členů, tak nám to přišlo vůči původnímu kytaristovi a zpěvákovi trochu nefér, pokračovat pod stejnou značkou. Zároveň, jsme tam chtěli ten Insane mít, jako důkaz nějaké kontinuity na původní kapelu.
Pauza mezi ukončením činnosti Insane a rozběhnutím Scars Of The Insane trvala necelé dva roky, co jsi dělal v téhle době, věnoval ses muzice aktivně? Měl jsi po rozpadu Insane chuť pustit se do dalšího projektu nebo bylo fajn si od aktivního muzikantského života si trochu odpočinout?
-Občas jsme se s kytaristou Markem a basákem Vencou slezli a něco jsme si tak pro radost zabrnkali, párkrát jsem pomohl kamarádům z jedné kapely, když jejich bubeník nemohl hrát nějakej koncert a samozřejmě jsem sám cvičil, ať se udržuji v kondici a hlavně proto, že mě to baví (smích).
Když srovnáš dobu, kdy jsi začínal hrát v Insane s tím, když se rozjeli Scars Of The Insane, v čem je podle tebe největší rozdíl? A co pro tebe bylo jednodušší, pustit se někdy v devadesátých letech víceméně do neznáma nebo už se zkušenostmi, které jsi za ta léta získal, rozjíždět vše v podstatě od začátku?
Tehdy a dnes je to úplně jiný svět – tedy aspoň co se hudby týká. Tehdy jsme byli plni nadšení, elánu, naivity, prostě jsme chtěli být slavná kapela, co jezdí po celém světě, co vydává a prodává desky (smích). Internet tehdy skoro neexistoval, informace o hudbě a muzice jsme hltali z časopisů a satelitních kanálů.
Dodneška vzpomínám, jak jsme každou neděli v noci s Markem čučeli s otevřenou pusou na Headbangers ball a milovali jsme Vanessu Warwick (smích).
Dneska už samozřejmě dobře víme, jak to funguje, co od toho našeho muzicírování můžeme čekat a hlavně je to teď náš společný koníček, který se snažíme dělat fakt poctivě.
V čem vidíš největší paralely mezi tvorbou Insane a Scars Of the Insane a v čem naopak Scars Of The Insane chtějí být odlišní od Insane? Jak bys charakterizoval vaší muziku někomu, kdo dosud nezná Scars Of The Insane?
Tak už na první poslech i pohled je jasné, že jsme odlišní zpěvem. Hudebně to zase takový zásadní skok nebude. Muziku i v předchozí kapele skládali převážně Marek s Vencou, takže takhle to funguje i teď. Některé skladby jsme měli rozdělané ještě pro Insane, takže po úpravě je hrajeme dál.
Škatulka pro naši muziku je zcela jasná: progresivní metal se stopovými prvky hardcore, thrash metalu a industrialu, šmrncnutý melodickým death metalem, lehce koketující s heavy metalem, nepatrně ovlivněný mathcore a tanečním jazzem (smích).
Scars Of The Insane přišli s novým albem „Searching For the Dead Sun“ přibližně rok a půl od svého vzniku. Můžeš vaše album představit?
S vydáním alba „Searching For the Dead Sun“ nám pomohl Herdron a jeho časopis Pařát. V říjnovém čísle Pařátu vyšlo naše CD jako příloha. Album není moc dlouhé, aby to nebylo pro posluchače nuda. Nehrajeme agrometal ve stylu sloka-refrén-sloka-refrén-sólo-sloka refrén, takže to určitě není nahrávka na jeden poslech.
Jak vznikal materiály na tohle album, kdo se na něm podílel autorsky? Jedná se o skladby, které přišly na svět až s novým složením kapely nebo ještě obsahuje nějaké nápady z dob Insane?
Většinu hudby, jak už jsem řekl dříve, dělají Marek s Vencou a o texty se stará na 100% zpěvák Radan. Já s druhým kytaristou Honzou si děláme svoje party a samozřejmě odborně kecáme i do všeho ostatního (smích). Každý člověk občas potřebuje moudrou radu.
Nahrávání alba probíhalo v domácích podmínkách, je pro tebe příjemnější, když deska vzniká bez nějakého „pohledu zvenčí“ a v podstatě za vše je odpovědná výhradně kapela? A jak jsi s finálním výsledkem spokojen, předpokládáš že i případná další deska bude vznikat podobně?
Vzhledem k tomu, že jsme skoro každý odjinud, je tohle pro nás nejlepší řešení. Každý dneska bojuje s časem, takže nahrávání řešíme flexibilně. Nejsme tak pod tlakem, jako když jdeš do klasického studia, kde jsi silně limitován časem a samozřejmě financemi. Basák Venca je machýrek na různé počítačově zvukové ,,fičurinky“ a o to je to pro nás jednodušší (smích). Budeme tenhle systém praktikovat i dál. Nahrávka se mi líbí, ale určitě je pořád spousta věcí, na kterých budeme pracovat, ať už jde o zvuk nebo hudební dovednosti. Věřím, že další naše nahrávka bude zase o něco lepší.
Jak sis užil křest alba, byl pro Tebe tenhle koncert v něčem specifický, výjimečnější než ty ostatní?
Tak specifický a výjimečný byl hlavně v tom, že se nám před a během koncertu posralo pár technických záležitostí, což teda na klidu nikomu nepřidá. Ale nakonec jsme to nějak dobojovali do konce. Lidi byli úžasní a přišli v hojném počtu, desku jsme pokřtili, všichni to přežili, takže to musím hodnotit kladně.
Chystáte nějaké výraznější akce k propagaci alba, nějakou souvislejší tour po České republice, případně pokukujete po nějakém hraní venku, kde vás bude v nejbližší době možné vidět?
Na souvislejší tour zatím musíme zapomenout, i když nějaké nabídky už byly. Z pracovních a rodinných důvodů si tohle momentálně větší polovina kapely nemůže dovolit. Ale nikdy neříkej nikdy. Hrajeme ale poměrně pravidelně 1-2x za měsíc a rozpis koncertů je na našem bandzone a taky na našich nových internetových stránkách .
A moje tradiční otázka na závěr, je něco, na co se tě dosud nikdo z novinářů nezeptal a ty by sis přitom přál na takovou otázku odpovědět?
Abych se Ti přiznal, tak většina otázek, které dostáváme při rozhovorech si je nápadně podobná. Jestli na to ti novináři nemají nějaký univerzální návod (smích).
Je jasný, že když se dělá rozhovor třeba s Maxem Cavalerou, tak lidi zajímá i jeho soukromý život a názory na různé nehudební záležitosti, takže spektrum otázek je mnohem širší.
Podívej, nikdo se mě třeba nezeptal, jestli mám rád ananas – nemám ho rád (smích).
|
