Padesát let stará skladba „A Whiter Shade Of Pale“ je dnes už považována za klasiku z největších a leckdo jí klade na stejnou úroveň jako třeba „Child In Time“ nebo „Stairway To Heaven“. Široká veřejnost ovšem možná ani netuší, že ji má na svědomí kapela Procol Harum, jejíž jméno postupem let zhusta zapadávalo prachem. Procol Harum, stejně staří jako jejich výše zmíněný největší hit. Už jen to jméno zavání velikou starobou a vedle něho i název takových Deep Purple evokoval možná o generaci mladší partu. Faktem ale je, že Procol Harum, jakkoliv řazeni k šedesátým letům, jsou souputníci hardrockových legend z britských ostrovů a frontman Gary Brooker (letos dvaasedmdesátiletý) je stejně starý jako Ian Gillan. A o tom, že je kapela funkční dodnes a dokonce vydává své dvanácté album „Novum“ ví asi už jen hrstka zasvěcených.
V dnešních Procol Harum už působí z původní sestavy Brooker sám. Jeho někdejší souputníci jej během let buď opustili nebo rovnou pomřeli a proto k základním kamenům sestavy se dají už počítat i kytarista Geoff Whitehorn a basista Matt Pegg, kteří po Brookerově boku hrají od roku 1991, resp. 1993. Stejně tak frekvence vydávání nových alb je pro Procol Harum už hodně sporadická, novinka „Novum“ vychází čtrnáct let od poslední „The Well`s On Fire“ a od jejich prvního (a vlastně jediného) dočasného rozpadu na konci sedmdesátých let a následného comebacku o dekádu později se jedná teprve o třetí počin.
Ale fakt, že bezejmenný debut a novinku od sebe dělí padesát let, toho moc nemění na tom, že rukopis kapely se za tu dobu až tolik nezměnil. Ubylo sice psychedelie, tak typické pro šedesátá léta, ubylo symfonických ploch a tytam jsou barokní motivy z „A Whiter Pale Of Shade“, ale typické melodické postupy zůstaly zachovány. Procol Harum se dnes sunou spíše k AOR a jednoduššímu výrazivu, což jasně dokazuje úvodní dvojice skladeb „I Told On You“ a „Last Chance Motel“, které mají asi nejblíže k takovým Journey nebo Survivor (bez patřičného patosu, který je oběma kapelám blízký). Progrockové (nebo chcete-li artrockové) postupy ale nezmizely úplně, jen se v případě „Novum“ schovávají ve prospěch skladeb samotných.
Kapela po nich sáhne například ve skladbách „Soldier“ nebo „Sunday Morning“, kde se implantují i symfonické prvky, což nezní vůbec kýčovitě, protože Procol Harum mohou být považováni za průkopníky tohoto spojení. Na druhé straně barikády stojí nekomplikovaná“Neighbour“, která svou melodií může lehce připomenout naší Mňágu a Žďorp. Největší sílu ale mají současní Procol Harum v baladických položkách, kde vynikne sytý Brookerův hlas. Sympatické proto na skladbách „Don`t Get Caught“ a „The Only One“ (jako dvou nejhitovějších položkách desky) je, že se nesnaží pomilionté převařit „A Whiter Pale Of Shade“, ale žijí si svým životem.
„Novum“ tak legednárnímu (nebo spíše kultovnímu) jménu kapely rozhodně ostudu neudělá. Nemůže samozřejmě být přelomovým dílem, protože taková už muzikanti po sedmdesátce netvoří, ovšem nevykazuje žádné velké známky dědkovatění. Prostě stárne velice přirozeně se svými tvůrci (nakonec se na desce už nepodílel ani dlouholetý Brookerův společník, textař Keith Reid), bez toho, aby se jednalo o dílo, na kterém by nutně bylo znát, před kolika dávnými lety byla tahle kapela založena. Pokud by se mělo jednat o poslední desku Procol Harum, je to loučení důstojné.
|
