Pětačtyřicet let je na kariéru punkové kapely setsakra dlouhá doba. Když si to totiž spočítáme, dojdeme k tomu, že Cock Sparrer začínali v době, kdy se rozkoukávali ještě legitimní otcové tohoto stylu, upíři z Velkého jablka New York Dolls a The Stooges měli před sebou vydání svého nejlepšího díla „Raw Power“. V době, kdy Cock Sparrer vznikli, se ještě Johnny Rotten dloubal v nose a vůbec nepřemýšlel, že by někdy vzal mikrofon do ruky. Cock Sparrer ale přežili dodnes a i přes občasné rozpady, hrají v jejich řadách všichni čtyři původní členové. To už si samo o sobě zaslouží smeknutí.
Přestože Cock Sparrer patřili k té generaci kapel, které zasáhlo žhavé anglické léto roku 1977, kdy se celé Spojené království zmítalo v jedné z největších uměleckých horeček všech dob, a o rok později vydali svůj bezejmenný debut, jak už to bývá, smetanu slízli jiní. Ono vydání debutu v roce 1978 bylo už pro jakoukoliv punkovou kapelu pozdě. Tenhle styl se totiž vyčerpal během pár měsíců a poté už schytával jen plivance ze stran někdejších fanoušků a podporovatelů. Cock Sparrer nebyli nikdy takoví vizionáři jako The Clash a The Damned, aby včas přešaltrovali do jiných hudebních oblastí (ovšem bez popření vlastních kořenů), ani to samozřejmě nebyli Sex Pistols…
Cock Sparrer vlastně celou kariéru spoléhají na jednoduché melodické popěvky, kterým se během let začalo říkat street punk nebo oi a nejinak je tomu i u novinkové „Forever“. Tahle deska je vlastně jedním z nejméně překvapivých počinů poslední doby. Proč? Cock Sparrer na ní totiž servírují přesně to, co by mohli podávat v roce 2007, v roce 1997 a dokonce i v onom magickém letopočtu 1977. Jistě, punk nikdy nebyl o žádném objevování (natož právě street punk a oi), byl o energii, jasných postupech, tradičních melodiích a v neposlední řadě i o sociálních textech, v případě Cock Sparrer ukazujících na problémy pracující třídy. A to všechno na téhle desce lze najít.
Je tu rovných dvanáct krátkých a úderných věcí, které všechny staví na jednom základu. Tím je skočný rytmus bicích, do kterého v rychlém sledu létají tři akordy a sem tam dojde na kytarové sólo, které má sice daleko k malmsteenovské onanii, ale o to působí přirozeněji. Nezbytností pro Cock Sparrer je i úderný, silný refrén, který je přítomný ve všech skladbách. Vlastně se dá říct, že z celé té dvanáctiskladbové řady žádná z nich nevyčnívá. To tedy znamená dvě věci. A to, že deska je bez stěžejního hitu, který by jí táhl vpřed, ovšem na druhou stranu i bez hluchých míst a tím pádem skoro vzácně vyrovnaná. Možná pokud bychom chtěli zmínit ty nejlepší skladby, jednalo by se o úvodní dvojici „One By One“ a „Believe“, které lze doplnit ještě o „In My Town“ nebo „Nothing Like You“. Ovšem kvalitativní rozdíly jsou zde opravdu malé.
Na kapele, která působí zmíněných pětačtyřicet let, je sympatické, že ani na své novince nepůsobí bez nadhledu, dědkovsky. To je pro „Forever“ možná ten nejdůležitější aspekt, protože co je horšího než punková kapela bez energie a silných refrénů? Takoví Cock Sparrer nejsou. Nejsou sice objevní, ale oni tady dnes už jsou výhradně pro své staré fanoušky a ty jejich novinka potěší bezezbytku.
|
