Když Rob Tiranti před časem opustil Labyrinth, pevně jsem věřil, že nejde o odchod trvalý, ovšem tak rychlý návrat mě přece jenom překvapil. Nečekané zprávy o Tirantiho návratu a tvorbě nové desky se začaly objevovat během loňského roku, a pak již vše šlo - i díky podpoře firmy Frontiers Records - ráz na ráz. Fandové tedy mohli jásat, v čele Labyrinthu opět stála dvojice hudebníků (vedle Roba ještě kytarista a skladatel Olaf Thörsen), v jejichž přítomnosti vznikala ta nejlepší díla kapely. Tím máme odbyté dobré zprávy, nyní přišel čas na ty špatné.
Příprava alba byla pečlivě dokumentována na facebookových stránkách kapely, včetně slov o vrcholné formě všech zúčastněných a nutnosti očekávání něčeho mimořádného. Takové okázalé proklamace jsou celkem běžné, v případě Italů jim ale nebyl důvod nevěřit, vždyť Rob patří již dlouhodobě mezi nejlepší zpěváky metalové scény, stejně tak Olaf Thörsen platí za osvědčené autory, což plnohodnotně potvrdil na předešlém počinu Labyrintu, kterým bylo pokračování nejlepší desky „Return To Heaven Denied“. Pak se ale začaly na YouTube objevovat první singlovky, jejichž hudební obsah sebepochvalná prohlášení moc nepotvrzoval. A poslech celého alba tyto nečekaně vzniklé otazníky a pomalu, ale jistě rostoucí pochyby jenom potvrdil.
Hudbou Italů jakoby probleskoval autorský rozkol, kdy je znát, že se Thörsen chce zavděčit fanouškům staré tvorby, zároveň však podivným způsobem „podlézá“ vydavatelské firmě a změkčuje tóny až někam na úroveň hard rocku a AOR. Svědčí o tom hned první dvě položky „Bullets“ a „Still Alive“, kde klávesy nejprve vytváří vzorce typické pro zmíněné žánry, poté se hudba sice odkloní, pořád ale nemůžeme mluvit o nějakém sytém power metalu, jde spíše o pohodový heavík, navíc nijak skvostný, jen občas zaujme cinknutí povedené vokální linky. O to více překvapí nástup rychlíku „Take On My Legacy“, v němž jakoby chtěl Thörsen uchlácholit fanoušky, mlsně čekající na tradiční speedovou smetanu. Je pravda, že se mu to částečně daří (zejména refrén klape na výbornou), využívá k tomu ovšem až příliš osvědčené řemeslné postupy, kdy jsou na místě úvahy o tom, že podobnou hudbu vlastně už vůbec skládat nechce. Takovému tvrzení notuje i druhá (a poslední) rychlovka „Stardust And Ashes“, která je dokonce ještě méně zdařilá a nejvíce v ní baví toliko nápaditě zakomponované pianové preludium.
Zbytek skladeb se pak pohybuje na značně kolísavé úrovni, když občas potěší Tirantiho procítěný přednes nebo líbivá melodická vyhrávka, jde ale pouze o fragmenty, jako celek lze vyzdvihnout pouze song „Someone Says“ s velmi příjemnou hitovou aurou. Jinak ovšem není moc co chválit, písně plynou v až příliš nevzrušivém tempu (pomalých momentů je zbytečně moc), kdy nejvíce zbystří pozornost průniky akustické kytary, snažící se vyvolat ducha nejznámější balady Italů „Falling Rain“ (samozřejmě z desky „Return To Heaven Denied“), vše ale vyznívá spíše jako pokusy staré herečky, která neúměrným nánosem make-upu zoufale touží oživit půvab mladých let. Dobře nedopadl ani cover legendární Milesovy kompozice "Children", naopak, autorská bezradnost v něm sestupuje až na samotné dno (existují techno a trance projekty, které si s danou skladbou poradily mnohem osobitěji). K tomu přičtěme nevýrazný sound s protivně řinčivými činely a je jasné, že novinka Italů se mezi jejich nejlepší metalografické kusy řadit nemůže. Tohle je totiž nuda a šeď bez duše, což je výsledek, který jsem u díla s podpisy pánů Thörsen-Tiranti opravdu nečekal.
|
