Švédové Dragonland byli po prvních dvou albech skvěle rozjetí, a přestože jim malá vydavatelská firma Black Lotus nemohla dopřát adekvátní promo, stejně se skupinky fanoušků mohutně rozrůstaly a již brzy byl veškerý náklad kopií prvních dvou počinů zcela rozprodán. I proto hudebníci nechtěli nic uspěchat a přípravě třetí studiovky s názvem „Starfall“ věnovali náležitou pozornost, která probíhala již na japonském turné kapely v roce 2003 - kde premiérově zazněla skladba „To The End Of The World“ - a celkově zabrala dva a půl roku, přičemž se zejména v poslední třetině tohoto období intenzivně pracovalo na aranžmá a snad až chirurgickém rozboru jednotlivých skladeb. A přes to všechno lze album z roku 2004 označit za nejslabší položku celé dragonlandské metalografie.
Švédští autoři (zejména tedy Olof Mörck, Nicklas Magnusson a Elias Holmlid) se rozhodli odložit „dračí kroniku“ započatou na předešlých deskách k ledu a věnovat se také jiným, nežli pouze fantaskním tématům. I proto se nezdržovali s nějakým výpravným intrem a album startují tak urputně, že posluchač ani pořádně nestihne nastavit uši a už zní refrén první písně „As Madness Took Me“. Ten patří mezi její nejlepší momenty, když oplývá hitově svěží aurou, což je i případ následující titulky, která do hry vsadí také dynamickou rytmiku, libozvučné sólo a klávesové malby, atakující - malinko nečekaně - hranici žánru AOR. Opravdové překvapení ale přijde až s nástupem songu „Calling My Name“, kde zazní autentický proslov Charlese Mansona z roku 1986. Osobně nerozumím motivaci Švédů k takovému kroku, zřejmě chtěli šokovat, to se ale příliš nepovedlo, i proto, že samotný song nestojí za moc. Vina ovšem nepadá pouze na skladatelská pera výše zmíněného tria, ale zejména na producentská bedra Toma Englunda z Evergrey (který si na albu také zazpíval a zahrál na kytaru), a také na zvukaře Arnolda Lindberga, jehož špatná práce nenávratně poznamenala každý tón tohoto díla.
U průměrnějších skladeb, mezi které krom „Mansonova“ příspěvku spadají také nijaké kusy „The Shores Of Our Land“ a „To The End Of The World“ to tolik nevadí, horší je to v případě písní, jež nabízejí parádní refrény (vedle úvodního dua hlavně položka „In Perfect Harmony“ a zejména „The Dream Seeker“, jejíž chorus je opravdu nádherně nadýchaný), a úplně nejvíce to mrzí při poslechu kompozice „The Returning“, která jako jediná z nových songů nabízí přímočarou speedmetalovou jízdu a opět jde o vrcholný klenot ve stylu předešlých hitovek „Storming Across Heaven“ či „Majesty Of The Mithril Mountains“, s bohatým vkladem klávesové hry, skvělým zpěvákovým projevem (Heidgert se tentokrát mohl soustředit pouze na vokály, bicí přezval novic Jesse Lindskog) a obecně vtahujícím melodickým drajvem.
Závěr alba tvoří ambiciozní a víceméně instrumentální trilogie „The Book Of Shadows“, ve které hrají prim zlověstně gradující i relaxačně vyklidněné soundtrackové orchestrace nebo folkové prvky, není to úplně marné (i když strhující také ne), zvukové manko ale stejně nedává možnost si vše naplno užít.
Rozporuplně dopadly i bonusové skladby, když japonsky odzpívaný (!) cover song „Rusty Nail“ oplývá slušným nábojem, na druhou stranu je neúměrně dlouhý, předělávka písně „Soul Survivor“ od Helloween je pak dokonalým příkladem nesmyslných coverů, které pouze tupě okopírují původní verzi a ještě se jim podaří být o dost horší, nežli předloha. Do sféry zbytečností spadá i bonus „Illusion“, což je opakování songu „Starfall“, pouze s jiným textem. Nicméně je nutné dodat, že na třetí studiovce Dragonland dosáhlo autorské tápání svého vrcholu (včetně soutěžení o nejhorší art-work v dějinách power metalu) a s počinem „Astronomy“ lze již mluvit o dospělejší a hlavně kvalitnější éře kapely.
|
