V průběhu let dokázali třikrát změnit název kapely. Vzhledem k tomu, že ten současný zvolili až po příchodu zpěváka Sammyho Salminena, který z té dávné sestavy už jako jediný stále působí ve finské Ancaře, jsou ty předchozí dva názvy jen jakousi statistickou poznámkou v historii. Pravdou však zůstává, že Ancaru provází nejen změny názvu, ale i výrazný posun ve stylovém výrazu. A ačkoliv ta novodobá historie skupiny čítá už plných dvaadvacet let, nejde o žádný plynulý a přirozený vývoj, Ancara se mění skokově a v závislosti na tom, kdo zrovna dělá Sammymu Salminenovi společnost. Poměrně hutný heavy sound prvních dvou alb, vydaných během pouhých patnácti měsíců, se zjemnil a poměrně zesládnul s příchodem kytaristy Tuomase „Garyho“ Keskinena a výsledkem bylo před osmi lety vydané album „Chasing Shadows“, nejnápaditější album, které má Ancara na kontě. Jenže během následné devítileté studiové pauzy odešla nejen metalová rytmická úderka bratří Rajalových, odešel i hračička Keskinen a nově vybudovaná sestava má zcela zjevně jiné chutě, než předchozí parta. A i když samotná Ancara se aktuálně označuje jako alternativní hard rocková kapela, její cesta ji letos zavedla snad až kamsi na území poměrně odvážného popu.
Ačkoliv v průběhu let se Ancara mění stylem přískokem vpřed, na albu se víceméně drží plynulého přechodu. Příznivci ostřejšího výrazu určitě budou odvázání z úvodního „The End (Easier Than Love)“. Právě zde zní Ancara z celého alba nejagresivněji, skladbě vévodí hodně temný a ostrý riff, hrubé kytary a slušně vyhrocený zpěv, klávesy velmi smyslně zahušťují atmosféru. Ancara zde působí velmi moderně a přitom tak, aby dokázala rockové příznivce parádně navnadit. Následující „Wake Up“ už staví na daleko uvolněnější a rozvernější melodii, lehoučké vokální lince a nasládlém refrénu, ve kterém Salminen občas ťukne (zdaleka ne naposledy) do výškařských manýrů popových A-ha. S každým dalším krokem se pak Ancara pomalinku vzdaluje klasické rockové podstatě. „Feeding The Fire“ je ideální ukázkou toho, jak se Ancara vypořádává (či pere, záleží na úhlu pohledu) s propojováním rockových a popových šlahounků, v „Ending Mode“ už se díky nasládlým vokálům a měkkounké rytmice posuneme k tanečně líbivému soft-rocku, v „The Warmth“ už vládne (bohužel, v tomto případě docela plytká, naštěstí to je jev poměrně ojedinělý) popina.
Ancara tvrdě (pardon, vlastně docela měkce) útočí na mainstream. S dobře nazvučenou deskou, pohodově suverénním Salminenem a cestou jak na dětské klouzačce – začnete na vrcholu a pak už nezadržitelně svištíte dolů, kde už ta varianta hard roku je přece jen příliš alternativní.
|
