ARTHEMIS - Blood - Fury - Domination
Parta Arthemis existuje téměř dvacet let, většina fanoušků (včetně mě) si ji ale pamatuje zejména díky působení zpěváka Alessia Garavella (ex-Power Quest). Alessio od těchto Italů odešel v roce 2009, stále však s kapelou zůstává v kontaktu, na novince „Blood – Fury – Domination“ např. zastal (poněkud překvapivě) mastering alba. Jak možná samotný titul napovídá, s pocitově vstřícnou hudbou Britů Power Quest zde mnoho styčných bodů nenajdeme, a přestože se Italové nebojí melodických cukrlátek, z celkového pohledu zanechává poslech jejich aktuální studiovky jakýsi černý šlem na dně duše. Krom titulu díla stačí k nastartování temných nuancí načíst názvy skladeb jako „Undead“, „Black Sun“, „Blood Red Sky“ nebo „Rituals“, samotná hudba pak tento stav prohlubuje, což ovšem slouží ke cti Italů, neboť něco takového bylo evidentně jejich cílem. Méně pozitivní je fakt, že po stránce kvality se sice dá označit výbornou nálepkou řemeslo (včetně zvuku), nikoli však vtahující účinek písní. Což je trochu s podivem, neb se v nich neustále něco děje, neschází dynamika (mnohdy koketující s tanečními prvky) ani vícežánrovost (kromě poweru nejvíce zabředneme do moderny a progu, škrtneme však také o hard rock, groove i thrash), zpěvák Fabio Dessi rovněž není marný, a přesto nakonec album prošumí bez výraznějšího ataku paměťového centra. Paradoxně nejpříjemněji nakonec vyznívá balada „If I Fall“ s pěknými linkami ve slokách i vypjatém refrénu. Ostatní songy pak většinou kopírují vzorec temného obsahu, který najde uvolnění v bridgeové a chorusové části, přičemž stále platí, že jen málokterá pasáž vyloženě zaujme nebo zavdá motivaci k opětovnému spuštění (nejblíže k tomu zřejmě mají svižné refrény skladeb "Into The Arena" a "Dark Fire"). Jde zkrátka o zvláštní album, neustále je znát přítomnost čehosi potenciálně zajímavého, nakonec ale většina autorských pupenů nerozkvete a celá úroda zajde jako jarní sazenice zapadané sněhem.
5,5/10
YouTube ukázka - Undead
CORVUS JAVA - Chapter One: Forbidden Gate
Soudě dle ukázek na YouTube, bují v Indonésii překvapivě bohaté powermetalové podhoubí, jen málokterá z kapel ale stojí za zmínku, když hudba skomírá na kombinaci těchto jedovatých symptomů: špatný zvuk, špatný zpěvák, kopie čehokoli od Helloween po Stratovarius. Nicméně občas se z tohoto neprostupného trní osvobodí pomyslná holubička, která z křídel setřepe alespoň jednu ze zmíněných pastí a díky tomu je již možné se do hudby zaposlouchat na dobu delší nežli půl minuty. Loni jsme takto upozornili na kapelu Valerian, nyní přišel čas zaměřit se na partu Corvus Java, která je ještě o něco zajímavější, přestože stále plně platí, že jde výhradně o sousto pro hladové power-speedové krky, jimž k polknutí stačí dostatečně sladké ochucení, přičemž na nějakou kvalitu původních surovin příliš nedbají. Zvuk je zde kupříkladu pouze průměrný, stejně tak zpěvák, kterému příliš nesvědčí vysoké polohy, naštěstí se do nich zase tolik nepouští. Samotná hudba je pak osobitá asi jako vítězka soutěže královny krásy, nasazení muzikantů ovšem dokazuje upřímnost hraných tónů, a protože své nástroje ovládají s dostatečným talentem, není důvod se nenechat vyvézt melodickou lanovkou do příjemných pocitových sfér. Ty hezky škádlí hymnické či rovnou spídové rytmy, ucházející refrény a hlavně velmi slušné sólové pasáže, které působí jako pastva pro ucho. Jako zajímavé zpestření lze vnímat i songy zpívané v rodné indonéštině, jež je pro žánr příznivější, než čeština. Je sice evidentní, že se nepohybujeme na nějaké prvotřídní úrovni, nicméně z (pod)průměru indonéské produkce vyšlápla tato parta s velmi sympatickým odhodláním.
6/10
YouTube ukázka - album preview
SAILING TO NOWHERE - Lost In Time
První polovina druhé studiovky italské kapely Sailing To Nowhere působí oproti debutu výrazně sebevědoměji. Rozjezd v podobě titulního intra je sice ještě nesmělý, pak ale nastoupí slušivé tóny kusu „Scream Of The World“ a najednou se hudební plachty nadouvají větrem, který posouvá Italy velmi svižným tempem kupředu. Nechybí libozvučné sólo s neoklasickým buketem, velmi hezky působí i vokál kormidelníka Marca Palazziho (ex-Kaledon), potažmo jeho duety s ne jednou, ale rovnou dvojicí hlavních zpěvaček Heleny Pieraccini a Clary Trucchi, z nichž se jeví zdatněji druhá jmenovaná. Nejhodnotnější část následující písně „Ghost City“ tvoří refrén, nicméně zde už se ženský zpěv stává výraznější slabinou, stejně jako v případě položky „Apocalypse“, ke které přijal pozvání Fabio Lione, jehož jméno ovšem zřejmě malinko vyděsilo Helenu, která opět nepředvedla vyloženě precizní výkon (podobně zakolísá ještě v songu „New Life“). Ve speedmetalové parádě „Suffering In Silence“ už ale všechno klape na výbornou, samozřejmostí je skvělý refrén i sólo. Poté Italům přece jenom trochu dojde dech, když trio následujících příspěvků vyloženě nestrhne, na druhou stranu zůstávají pořád příjemně poslechové, v případě kusu „New Life“ pak překvapí taneční mezihra s perkusemi a „jamující“ baskytarou. Baladický song „Start Again“ na závěr potěší dalším zvučným hostem, kterým je Rob Tiranti z Labyrinthu, stejně jako pianovým preludiem v sólové části. Italové zkrátka dopluli do cíle se ctí, teď už je pouze na posluchačích, aby dlouho neotáleli a nechali se nalákat na jejich obstojné hudební „zboží“.
6,5/10
YouTube ukázka - Scream Of The World
|
