„Ve skrýši Nejvyššího kdo přebývá, ve stínu Všemohoucího bude spočívat…“, tak začíná Žalm 91 v biblické knize žalmů, podle kterého si italští progresivci S91 zvolili před jedenácti lety svůj název. Tipnout si, jakou tématikou se zabývají ve svých textech, tedy nebude vůbec složité. Stejně tak nepřekvapí, že na aktuálním albu „Behind The Mankind“ se S91 věnují jednotnému tématu a pouští se do pranýřování nešvarů současné společnosti, vycházejících z toho, že v průběhu celé historie mají lidé v sobě zlo, jehož jediným protipólem a silou schopnou mu vzdorovat, je působení stvořitele. A když už padla zmínka o progresivním metalu, stejně tak nepřekvapivá je skutečnost, že S91 se drží obvyklých pravidel žánru – na ploše víc než dvaapadesáti minut přináší osm rozmanitě strukturovaných písní s rozsáhlými instrumentálními plochami, do kterých se občas pokouší propašovat snadno přístupné melodie.
Problém celé desky by se asi nejlépe dal vystihnout konstatováním, že nejpřitažlivějším momentem „Behind The Mankind“ je nepříliš dlouhý a emocemi nabitý vokální příspěvek Christiana Liljegrena (Narnia) v úvodní „The Cry Of Life“. To, že je nepříliš dlouhý je totiž v příkrém rozporu s tím, jak rozvláční jsou samotní S91, kteří zpravidla, než se k něčemu jiskřivému dokopou, tak jim to dlouho trvá, anebo se naopak strašně dlouho utápějí v tom, aby povedený nápad dokonale vyždímali. Jasně, v obecné rovině lze říci, že jde o dodržování základních pravidel progresivního metalu, jenže největší bolístkou je fakt, že ty nápady, se kterými Žalmisti přichází, jsou ve své rozsáhlosti plytké, vlažné a důvod k tomu sázet tak rozsáhlé kompozice aby jeden pohledal. Možná by na osvěžení pomohlo nějaké úderné bum-bum prásk a rychle někam jinam, ale kdo ví… Podobné je to i s projevem zpěvačky Marie Londino – emoce občas zablikají, sem tam zní velmi smyslně, jenže stačí, aby se do toho opřel Liljegren a Maria je proti němu poloviční. Možná to vychází i z toho, že spíš než na akci jsou S91 zatíženi na hudební přemýšlivost, jenže co z toho, když u spousty instrumentálních pasáží (především dialogy kytary a kláves) se nelze zbavit dojmu určité samoúčelnosti či neosobitosti.
Co je platný přehledný zvuk, dobře znějící basa či závan etnického motivu ve „Slaves And Kings“, když chybí děj. A protože s blížícím se koncem jsou S91 čím dál prokouknutelnější (u progresivní kapely docela průšvih) vychází z toho nejlépe již zmíněná „The Cry Of Life“ a následující křehoučká a sympaticky gradující (ano, nejkratší věc na desce, ve které Marii smyslnost velmi sluší) „Wandering Souls“. K podobně křehké náladě se S91 na desce ještě vrátí, ale tak intenzivní síly již nedosáhnou.
Hudebně mě nestrhli, na víru mě neobrátili (a nemůžu se zbavit dojmu, že druhá část věty by mohla být pro S91 podstatnější). K obojímu je velmi, velmi daleko…
|
