Zpěváka Terryho Ilouse si fanoušci v posledních letech spojují nejčastěji s jeho akutálním účinkováním v řadách Great White, kde se postavil na místo charismatického Jacka Russella. Ilous sice postrádá trochu toho russellovského šarmu, ovšem rozhodně není tak problematický jako divoký Jack a bezpochyby je to výborný zpěvák. O tom přesvědčil už na přelomu osmdesátých let, kdy se do povědomí fanoušků zapsat prostřednictvím dvou skvělých desek (eponymního debutu a dvojky „Hungry“) své tehdejší kapely XYZ. Ta už je dnes spíše encyklopedický pojem (i když se oficiálně nerozpadla) a Ilous se kromě Great White soustředí i na sólovou tvorbu. Před deseti lety si zapsal první zářez s debutem „Here And Gone“, kde zrecykloval své nápady za uplynulá léta i za dobu působení v XYZ, letos je tu s deskou „Gypsy Dreams“.
Když Ilous oznámil, že hodlá vydat kolekci převzatých skladeb, nebylo moc prohlášení, která by působila nudněji. Další coveralbum? Proboha, k čemu…? Když doplnil obligátní větu, že skladby pojal vlastním stylem, nepomohlo to vylepšit skoro nic. Seznam interpretů, které si Ilous vzal na paškál, obsahující jména jako Black Sabbath, Led Zeppelin, Rainbow, Def Leppard nebo Peter Gabriel, rovněž nesliboval žádné velké nadšení. Kolikrát už člověk v různých verzích slyšel „Whole Lotta Love“ nebo „Heaven And Hell“…
Ovšem tak, jak k těmto skladbám přistoupil Ilous, je skoro dechberoucí. Čekala se nepřekvapivá hardrocková deska, dobře zahraná a plná známých melodií a místo toho posluchač dostává naprosto odlišnou hudbu, na míle vzdálenou od hardrockových originálů a dá se říct, že i od rockového světa jako takového. Ilous se na své sólovce totiž pohybuje na vlnách karibských rytmů, soulového pnutí, mexických melodií a cikánského feelingu, kde prim hraje pochopitelně jeho sytý coverdaleovsko-rodgersovský hlas, stejně jako mohutně pějící flamenco kytary. Zpěvák navíc postavil velice silnou doprovodnou kapelu a to z muzikantů, kteří možná v životě neslyšeli skladby z jeho působení u Great White ani XYZ a kteří se specializují na úplně jiný druh hudby. Tím možná deska dostala až nečekaný rozměr.
Vždyť jak mohou znít monstrózní heavymetalové hymny „Heaven And Hell“ a „Kill The King“ v naprosto odlišném hudebním podání, bez hřmotných elektrických kytar, bez kvílivých sól Tonyho Iommiho a Ritchieho Blackmorea? Velice sympaticky, čerstvě a přitom na druhou stranu na prvních poslech rozpoznatelně. Navíc Ilous hází rukavici všem, kterým moc nevoněl jeho projev na poslední desce Great White „Elation“, protože právě zde se jeho hlas odhaluje v celé své nahotě a tento jedenapadesátiletý rodák z Francie ukazuje, že může být právem řazen mezi rockovou pěveckou elitu. Díky němu skladby působí skutečně fasscinujícím dojmem a je už jedno, jestli se jedná o předělávky klasických hardrockových čísel nebo se vybíralo z trochu odlišnějších hudebních odvětví (zde stojí na zmínku určitě výtečná „Boys Of Summer“ od Dona Henleyho). Jedinou skladbou, která funguje možná trochu méně, je „Love Bites“ od Def Leppard, jejíž aranžmá je až moc úsporné a sám Ilous dostává prostor pro rozprostření svého hlasu jen v refrénu.
„Gypsy Dreams“ je tedy hodně překvapující deska. Může totiž sloužit jako mustr pro všechny další umělce, kteří se rozhodnou nahrát album coververzí. Tohle je totiž cesta, kterou v takovém případě jít. Zde se nachází předělávky, které mají smysl, protože jsou naprosto jiné než originály a přesto se až magickým způsobem originálu drží. Snad i sám Ilous bude ve stejné formě i na nadcházejícím albu Great White.
|
