S druhým albem italských heavíků Killin` Kind je to asi jako na fotbalovém zápase, kde vás v prvním poločase až neskutečně namlsá parta výborných hráčů sice nikterak objevným, ale zato precizním, energickým a strhujícím výkonem, aby vás v poločase druhém zmrazila banda nekopů mizerným a jalovým představením. Možná stačilo jen trochu promíchat pořadí skladeb, aby se dva protipóly promíchaly, čímž by sice „Dying Earth“ mohlo ztratit dost ze svého ostří a působivého lesku první poloviny, ale to finální rozčarování by aspoň nebylo tak velké. V dnešní době návratu vinylů se album stává asi nechtěným splitkem výborné a mizerné formy Killin`Kind.
Přitom Killin` Kind měli hromadu času na přípravu alba. Kapela jím završila svojí dvacetiletku, během které stihla před osmi lety vydat jediného předchůdce. A jak řečeno, na první polovině alba je znát nejen hlad po muzice a hráčské schopnosti muzikantů, ale i schopnost využít prošlapané cesty a napsat řízné skladby (přirovnávat by bylo poměrně jednoduché, napadají mě kolegové Freternia, Galloglass, Nocturnal Rites, …), které do uší napadají na první dobrou. Spojení přímočarého heavy metalu s občasnou téměř thrashovou rubanicí a sklony k hudebnímu sprintování funguje na pomyslné straně „A“ bez jakýchkoliv zádrhelů, Killin` Kind bez nějakých přehnaných kudrlin (k čemuž přispívá i poměrně neotesaný a nepříliš tvárný – což je v podstatě pro dobro věci – hlas kytaristy Tita, který je v trojlístků zpěváků v kapele tím hlavním) sází jednu podařenou věc za druhou. Úvodní „New Killing Breed“ s otvíracím lehce pompézním motivem a šikovně uštrikovaným kytarovým s=olem ohromně osvěží pomalá (až romantická) pasáž, nepřeplácaná kombinace melodické nadýchanosti a neohrabané syrovosti s kapkou jedu v „The Raven“ dá vyniknout minimalistickému Titově projevu a nabere výborné tempo, které vygraduje v barevné trilogii „Apophis“, jejíž druhá část „The Journey“ jednak nabídne příjemné atmosférické poťukávání a jednak svým uvadacím závěrem jasně naznačí, jaký bude dal39 vývoj alba, posledním povedeným kouskem je pak semi-baladický závěr trilogie „The Legacy“, ve kterém se kapele výborně podaří propojit emotivnost s agresivitou.
Těžko říct, v čem je ten zásadní zlom na pomyslné straně „B“. Možná je to tím, že Killin` Kind jsou dost průhlední, takže se dřív nebo později musí vyčerpat, či snad tím, že melodická nápaditost jde k ledu a Killin` Kind tím pádem už nemají co zásadního nabídnout. Dokonalým reprezentantem této bezradnosti je prázdná „Raijin“ a rozsáhlá titulní kompozice, která sice navnadí krátkým preludováním na téma „Dies Irea“, ale pokus o výpravnost, ženské vokály, ani snaha o atmosféru využitím akustické kytary prostě nezabírá, korunu své snaze pak Killin` Kind nasadí ve svérázně (toto berte jako hodně eufemistický opis pojmu zpackaný) neotesané předělávce Oldfieldova „Moonlight Shadows“ – praktická ukázka, jak snadno lze smáznou veškeré kouzlo originálu… A tak jediným světlým bodem druhé poloviny alba se stává svižná a nekomplikovaná instrumentálka „Fujin“, dávající maximum prostoru kytarám.
To množství tematických námětů, které se na desce dají najít, je až schizofrenní. Reálná hrozba asteroidu Apophis, který dle teorie ruských vědců může v roce 2036 zničit zemi, Poeův „Havran“, animované postavičky Raijin a Fujin, inu, vyberte si, co chtěli Killin` Kind světu sdělit. A stejně jako schizofrenní je tenhle pelmel motivů, stejně tak schizofrenní je tahle deska. Příště prosím udělat dvě strany „A“.
|
