Sólová kariéra Petra Jandy byla vždy tak trochu ve stínu Olympicu a je určitě mnoho lidí, kteří vlastně ani neví, že tento skutečný bard tuzemského rocku tvoří i mimo domovskou kapelu. Občas jeho aktivity sice zachytila komerční rádia, ale ruku na srdce, komu došlo, když uslyší ikonickou baladu „Nějak se vytrácíš, má lásko“, že jí nehraje Olympic, ale Janda sólově… Ovšem Petr Janda své útěky od kapely realizuje vlastně už od druhé poloviny sedmdesátých let, kdy Olympic prožíval své slabé chvíle a čekal na restart v podobě trilogie „Prázdniny na Zemi“, „Ulice“ a „Laboratoř“. Obě sólová alba Petr Janda sice už vydal v pokročilejším věku, ale celkově je jeho sólová kariéra více než třicetiletá.
Janda nedávno oslavil pětasedmdesáté narozeniny a Olympic si připomíná pětapadesátiny. Už jen tato dvě čísla mu zaručují status legendy a proto deska „Ještě držím pohromadě“ je bezesporu pozoruhodná. I když se ve své podstatě jedná o výběrové album, obejde se bez olympických berliček (závěrečná „Želva“ hraná za podpory muzikantů z Berklee College Of Music budiž brána za výjimku potvrzující pravidlo) a představuje Petra Jandu v odlišné poloze, než u jeho domovské kapely. V poloze jemnější, zadumanější, přesahující rockové hranice a celkově mnohem více niternější. Jistě, ani Olympic nehrál vždy podle jasně nastavených (hard)rockových pravidel, ale u Jandovy sólové tvorby je vše pestřejší, rozmanitější.
Deska „Ještě držím pohromadě“ nemapuje striktně jen Jandovu sólovou tvorbu, kterou můžou znát majitelé jeho dvou sólových alb, nezanedbatelná část novinkové kolekce se věnuje také duetům, které Janda za svou kariéru natočil. Obsažen je samozřejmě ten nejslavnější, „Jedeme dál“, což je samozřejmě velký hit, který Janda natočil v osmdesátých letech s Petrou Janů, jejíž hlas se ozve i ze stejně staré skladby „Babí léto“. Dva příspěvky na Jandovu desku vložil i Aleš Brichta (v jednom případě ve spolupráci s Jakubem Smolíkem), kdy zejména „Co hledá klaun“ je rozhodně podařeným kouskem. Nakonec i dvěma kousky se blýskla Jandova dcera Marta, což je pochopitelné, když z ní zpěvačka vyrostla už před lety. Ovšem v jejím případě se jedná o věci méně výrazné.
Když pomineme dnes už přežitou „Jedeme dál“, najdou se na „Ještě držím pohromadě“ dva velké hity. A není ani s podivem, že jsou baladického rázu, protože to je poloha, která Jandovi postupem let svědčí nejvíce. Jedním z nich je naprosto famózní balada „Nějak se vytrácíš, má lásko“, s geniální kytarovou vyhrávkou ve stylu velkých mistrů a lá Gary Moore nebo Stevie Ray Vaughan a která je i po letech působivá, když v ní Janda reflektuje rozpad manželství s jeho druhou ženou Martinou. Druhou zásadní skladbou kolekce je pak ležérní „Jsem trochu línej“, což je položka, která rovněž přežila do dnešních dnů bez větší úhony. Najdou se zde i skryté perly, jako například „Švédské kapky“, kde opět dominuje výtečná bluesová kytara (přecházející posléze až do malmsteenovské onanie), která jako kdyby chtěla posluchači říct, kdo že je jeden z nejlepších českých kytaristů v celých rockových dějinách.
Ano, Petr Janda byl u toho, když se lámal chleba a z hudby padesátých let se stávala její modernější rocková, potažmo hardrocková verze. Byl i u naprostých začátků, kdy si sice dnes může nad počínáním někdejších souborů (Karkulku, jako předobraz Olympicu nevyjímaje) člověk ťukat na čelo, ale tehdy to prostě bylo v tuzemských poměrech něco nevídaného. Byl u dlouhých desetiletí změn rockové tváře, byl u nástupu heavy metalu, kterýžto styl Olympic s úspěchem absorboval, aby se nakonec vrátil ke své prapůvodní, lehce písničkářské podstatě. Nejen proto je synonymem pro celý český a předtím i československý bigbít, ale proto, že za celý život za sebou nechal obrovský kus muziky, který hodlá i v pokročilém věku dál rozšiřovat. A „Ještě držím pohromadě“ je další velice sympatický střípek do mozaiky celé Jandovy kariéry.
|
