Pokud by někdo čekal, že album „White Knight“ od Todda Rundgrena bude alespoň trochu zavánět metalem nebo přinejmenším hard rockem a z toho důvodu si jej chtěl poslechnout, už vůbec nemusí číst dál. Ovšem ten, koho oslovila Rundgrenova experimentální tvorba, může si do své sbírky zařadit další desku, která pro něho bude jako dělaná. A vlastně s ní nemá ani nic společného fakt, že Rundgren proslul jako producent, který se podepsal pod stěžejní díla takových umělců jako New York Dolls, Patti Smith, Cheap Trick, Bad Religion a dokonce pod megaslavnou „Bat Out Of Hell“ Meata Loafa. Rundgrenova vlastní tvorba se přece jen od těchto umělců trochu liší.
Dala by se nazvat spojením classic rock? Pokud si pod tímto dílem představíte hardrockové mohykány jako Deep Purple nebo Led Zeppelin, či umělce ze šedesátých let typu Jimi Hendrix, The Doors a další, pak určitě ne a Rundgren by do této škatulky zapadl jen kvůli svému věku, kterým se už blíží sedmdesátce. Jeho hudba je sice postavena na rockovém základu, ale na něj Rundgren roubuje mnoho odnoží, které procházejí jak postpunkem, tak i taneční a elektronickou hudbou. A v tomto mixování zachází novinka „White Knight“ ještě dál, než dva roky stará „Global“.
Rundgren, který si pochopitelně novinku sám produkoval, ji jakoby rozdělil do svou částí. První z nich ohraničená úvodní „Come“ a šestou „Tin Foil Hat“ se pohybuje v mnohem stravitelnějších vodách, kde sice Rundgren míří spíše k popu než k rocku (i když úvodní „Come“ může být považována za kousek šilhající po AOR). Právě v této první části můžeme najít potencionální hity tohoto alba. Ať už jde o zmíněnou „Come“ nebo následující „I Got You Back“ s velmi přesvědčivým refrénem, nebo baladickou „Beginning (Of The End)“, dostane se posluchačovi silných věci, které překračují různé žánry a spojuje je kvalitní nápad a především naprosto dokonalá produkce. Ruku na srdce, čekal by někdo od Rundgrena nějakou šmíru…?
Druhá část desky, počínaje skladbou „Look At Me“, je mnohem experimentálnější, tanečněji laděná a hned samotná „Look At Me“ s hostujícím Michaelem Holmanem (spolupracoval například s Beastie Boys) je pro posluchače jen těžko stravitelná věc, která může fungovat spíš na undergroundových tanečních párty, než na albu umělce, kterého si člověk spojuje spíše s rockovými a punkovými veličinami. Ale odvaha pouštět se neprobádanými směry byla Rundgrenovi vždy vlastní a možná i proto se neváhal pustit do spolupráce s Trentem Reznorem a jeho dlouholetým fámulem Atticusem Rossem v minimalistické, postapokalyptické „Deaf Ears“, která evokuje chvilky Nine Inch Nails z období desky „Hesistation Marks“. Stejně udivující může být pohostinská účast Joea Satrianiho v závěrečné kytarové extázi „This Is Not A Drill“ a také zpěvačky Robyn v jasném popovém hitu „That Could Have Been Me“.
Řeklo by se roztříštěnost? Stylová určitě. Ovšem je až s podivem, že deska drží pohromadě, i když na ní Rundgren s gustem sobě vlastním míchá jeden styl do druhého a vytváří tak místy až zvukomalebné koláže, které nepostrádají potřebnou atmosféru. Jak už bylo řečeno, novinka je odvážnější než byla předchozí „Global“. Určitě to není na škodu a vzhledem k tomu, že Rundgrenovi letos bude devětašedesát let, je to až udivující.
|
