Němečtí Wizard jsou prostě držáci. Nejenže od svého založení, ke kterému došlo už před osmadvaceti lety, hrají ze tří pětin v původní sestavě (a kytarista Dano Boland je členem kapely již čtrnáct let a „novic“ Arndt Ratering vystřídal na baskytaře před čtyřmi lety dalšího z původních členů Volkera Lesona, který odešel ze zdravotních důvodů). To je asi ten nejsilnější argument jako důkaz pro to, že v téhle kapele panuje přátelská pohoda. Tenhle stav umocňuje i fakt, že (ať si kritika mele, co chce) Wizard ze svého (ehm) stylu za celou svou kariéru neuhnuli ani o píď a pořád si drhnou ten svůj (vlastně už archaický) true heavy metal, inspirovaný někde u Manowar (to nejvíc), Hammerfall, Grave Digger…
Wizard přicházejí letos se svým již jedenáctým albem. Vzhledem k té zmínce o neuhýbání z vyjetých kolejí je nad slunce jasné, že pro ty, kteří již měli s touhle partou něco do činění, nebude obsah alba „Fallen Kings“ kdovíjakou neznámou. Protože v průběhu své kariéry měli Wizard zhruba dva – tři momenty, kdy jim jinak poměrně vyrovnaná kvalita alb ulétla směrem dolů, jediná otázka vlastně zůstává, jestli aktuální kolekce recykluje zaužívané postupy natolik, aby stálo za to po desce „Fallen Kings“ sáhnout. Odpověď sice bude kladná, nicméně ne až tak úplně jednoznačná, přitom až do (v podstatě autobiografické) „Wizard Until The End“ by s přesvědčivým „ano“ nebylo nad čím váhat.
Úvodní „Liar And Betrayer“ naprosto bez skrupulí probouzí k životu ducha raných Manowar - sytá a skvěle kvaltující rytmika s nádherně uduněnými kopáky (živé bicí jsou jednou z největších předností celé desky), heroismem vonící sbory, gradace skladby jako dle učebnice, melodie a energie v duchu těch nejlepších heavíkových tradic. I ve „We Are The Masses“ se dá najít přímý odkaz na partu Joeyho DeMaia – nádherně ubrumlaná basa, rozvážnější tempo, hučící sborový nápěv, opět hrdinské sbory, šikovné kytarové sólo. Na těchto elementech jsou postaveny ty nejsilnější momenty alba, která vyvrcholí jednak v ukvaltované a nejchytlavější „White Wolf“, postavené na jiskřivé kooperaci sólového zpěvu a sborové ozvěny a jednak v již zmíněné nádherně klišovité „Wizard Until The End“. V druhé půlce alba Wizard povadnou. Ďábel se skrývá v detailu, protože kluci samozřejmě ani zde své postupy nijak nezmění, jen prostě „Let Us Unite“ (coby nejméně záživná položka celé sbírky) marně šmátrá po nějakém nápadu a je tak jen nevýraznou hudební hmotou, ostatní skladby jsou na tom přece jen o něco lépe, ale ten šťavnatý šmak z první poloviny je pryč a vrátí se až trochu nepochopitelně v obou bonusových položkách.
Na tvrzení o tom, že aktuální deska Wizard je prostě očekávatelná a snadno odhadnutelná, není nic nového. Takhle to Wizard prostě mají a takoví zjevně budou „until the end…“. Takhle to zřejmě příznivci kapely chtějí, a proto na zaběhlých vzorcích není potřeba nic měnit. Šalamounsky se dá říct, že ve své diskografii mají Wizard kousky lepší, ale i horší a rozhodnutí, zda „Fallen Kings“ zařadit do lepší či horší poloviny už nechám na vás. U mě víceméně poměrně silná (a očekávaná) spokojenost.
|
