Čtveřice z Reykjavíku se dnes (podobně jako jiné původně blackmetalové kapely) prosazuje na progresivní scéně a jejich promítání obrazu domovského ostrova ve spojení s texty v islandštině se dá označit za národně zeměpisný post-metal/rock, který se dočkal velkého úspěchu. V post-rockové tvorbě s atmosférickými a pochmurnějšími prvky pokračuje i šestá deska v pořadí, která takto brzdícímu vlaku na rychlosti rozhodně nepřidá, ba naopak. Určitá část fanoušků je rozhořčená z odchodu bubeníka Guðmundura Óliho Pálmasona (působícího v kapele dvacet let) a zastává názor, že tato událost má dopad právě na novinku „Berdreyminn“.
Poznávacím znamením tvorby Sólstafir je bezpochyby emočně vypjatý hlas Aðalbjörna Tryggvasona, kterým je výrazně podepsána hned úvodní „Silfur-Refur“ a bez jehož jedinečného vokálního projevu by to prostě nešlo. U těchto Islanďanů je zajímavé to, že byť hrají hudbu na první pohled (poslech) poměrně jednoduchou, jednoduchá vůbec není a byť hrají hudbu poměrně minimalistickou, má potřebnou hloubku, která je mířená na náročnějšího posluchače. I melancholický ráz hudby je na pomyslných vahách vyvážen určitou dávkou veselohry, která je nejvíce znatelná v chytlavé „Ísafold“, jejíž instrumentální linky objímají posluchače (pro islandskou náturu nevšedními) hřejivými paprsky a jejíž melodika dokonce hraničí s rádiovou hitovostí.
Změny tempa a nálad v jednotlivých skladbách jsou na albu všudypřítomné, například klavírní část „Hvít sæng“ se nese v dramaticky posmutnělém duchu, ale nakonec se pomyslná slza otře a celá skladba se pod návalem progu posune někam jinam. Nebo v relaxačním tempu vedená první polovina „Nárós“, která ukazuje Aðalbjörnovu hlubší hlasovou polohu ve velmi dobrém světle, se ve své druhé části překlene do zaběhnutých kolejí kapely a jako celek se honosí příjemně progresivním hávem. Za účelem terapie ke zklidnění pocuchaných nervů může dobře sloužit píseň „Hula“, která v člověku eliminuje agresivitu svou baladickou líbeznou melodií a jemným, houpavým zvukem.
Až na progresivní vložky se album nese ve velmi pomalém tempu a spíše než stopy metalové dravosti – kterým pravděpodobně v díle Sólstafir už odzvonilo – se ukazuje klidná povaha kapely, která se honosí tím, že z mála dokáže vykouzlit hodně. Ukázkovým příkladem budiž „Dýrafjörður“, která působí velmi nenápadně do chvíle, než si posluchač začne uvědomovat její stupňovitost a nádhernou křehkost. Jenom snad do „Ambátt“ se nepodařilo vměstnat nic zajímavého, co by skladbu ozvláštnilo. Alespoň nádech zmíněné chybějící metalové agrese je servírován v závěrečné části poslední skladby „Bláfjall“, která je tak nejtvrdším kouskem na albu.
Od rané temné tvorby ušli Sólstafir dlouhou cestu a dnes působí (i přes vokály stále nasáklé zoufalstvím) spíše rockovým než metalovým dojmem. Ač novinka nabízí pozitivní zvuk, jen pozitivních reakcí se nemusí dočkat právě kvůli chybějícímu temnějšímu, v mlze zahalenému feelingu a pomalejšímu tempu celé nahrávky. Avšak klidnější povahy ochotné albu věnovat více poslechů mohou být spokojeny. Sólstafir se vyvíjejí a zda tato evoluce jde správným směrem je už otázkou individuální chutě posluchače.
|
