O těchto německých thrasherech by se dalo v pohodě napsat, že zrají jako víno, to by ale asi nebylo úplně na místě, protože jejich hlavním nápojem je pivo. Nicméně pointa je jasná, Tankardi s přibývajícím věkem (potažmo jednou nohou v hrobě) umí stále vytvořit kvalitní hudební nálož, na které se nijak neprojevují hektolitry vypitého moku, takže vlastně trochu vyvracejí výchovné poučky o tom, že chlast zabíjí mozkové buňky. Nějací dutohlavové by totiž jen těžko napsali tak dobré songy, jaké jsou ke slyšení právě na novince této německé sebranky.
Starší tvorbu Tankard jsem nikdy dvakrát neobdivoval, ovšem jejich příspěvek „Thirst“ z roku 2008 mě díky nečekaně vypiplanému obsahu donutil názor na tuhle partu výrazně upravit. Němci jakoby tenkrát chytli druhou chmelovou mízu, která se jich drží i v roce 2017, kdy slaví 35 let od svého vzniku, pokud tedy počítáme jména Avenger a Vortex, pod kterými pánové vystupovali na úplném začátku kariéry. Dnes už tohle období pamatují pouze zpěvák Gerre a baskytarák Frank, právě ti ale drží původní spirit kapely pevně v ruce a navíc jsou jej schopni osvěžit aktuální dávkou kompoziční nápaditosti. Nejlépe v tomto ohledu dopadla úvodní část desky, do které Němci zařadili trojici výtečných položek „Pay To Pray“, „Arena Of The True Lies“ a „Don´t Bullshit Us!“. Ve všech se dočkáme dravé rytmické jízdy, jíž příjemně uvolňují melodické vyhrávky a sóla. Riffy září technickou brilancí, skladby mají správný švih a tah, tohle je prostě lahoda, která dělá německé kapele jenom čest (přestože text druhé jmenované, obligátně kritizující sociální média, už trochu zavání stařeckou senilitou).
Navazující titulka je opět velmi dobrým thrash´n´heavymetalovým kusem (s vítanou uvolňující mezihrou), nicméně zde už se začínají malinko projevovat obdobné autorské postupy, kterýžto pocit ještě umocní dvojice dalších songů „Syrian Nightmare“ a „Northern Crown“, jež po úvodní vícestupňové kvalitě vyznívají bezmála jako dietní ležáky. Alkoholový říz se naštěstí brzy vrátí, a to zejména v nátiscích „Lock ´Em Up“, „The Evil That Men Displey“ (s parádně naspídovanými riffy), potažmo v opusu „Sole Grinder“, který znamená vkusné rozloučení s tímto albem. To je – i díky povedenému zvuku – ozdobou nejen celé metalografie kapely, ale neztratí se ani mezi desítkami příspěvků, jež v daném žánru každý rok vycházejí (což je vlastně ještě obdivuhodnější). Fošna „One Foot In The Grave“ zkrátka není žádný podmírák, ale kvalitně dotočená thrashová hladinka.
|
