Děčínští Destroyself se pomalu, ale jistě blíží k završení prvního čtvrtstoletí svojí existence. To, že samotné začátky kapely pamatuje z trojice muzikantů jen kytarista a zpěvák Michal T. Tomášek, vzhledem k té dlouhé časové ose není až tak důležité, vždyť bubeník Josef Sladkovský se přidal poměrně záhy od založení kapely a horizont uzavření první dekády působení basáka a zpěváka Martina Kalese v Destroyself už je také na dohled. A protože v tomhle složení vydávají svoji už pátou desku, je jasné, že muzikantsky to v téhle kapele šlape na výbornou.
Charakterizovat tvorbu Destroyself není až tak jednoduché, protože dlouholeté působení s sebou přineslo i stylové posuny od punku přes thrash metal až k současné hybridní metalově-hard rockové – rock´n´rollové podobě. Tím, že kluci před pěti lety uzavřeli téma Deštivé ulice, které jejich tvorbu provázelo také ve slušném řádce roků, v podstatě si zlehka uvolnili ruce pro ještě větší pestrost. A tou by se dala charakterizovat jejich aktuální deska „Nedej se“. Vlastností, která je pro tuhle nahrávku (snad vyjma úvodního prapodivně otravného „Intra“ - na takhle nelibozvučnou vstupenku do alba se nepodaří příliš často narazit - a závěrečné uvolněné „Stín ve tváři“) nejtypičtější, je poměrně hrubá a houževnatě zaťatá intenzita.
Destroyself ve své nátlakové muzice sklouzávají občas až do rytmicky říkankově stereotypních linek a až psychedelickým instrumentálním pasážím. Dokonalým příkladem toho, že tahle kombinace může být spolehlivě funkční, je úvodní těžkopádně zemitá a až minimalistická „Tak už dnes“, která zejména díky sekaným riffům a výrazně ubrumlané base (výhodou tříčlenného složení kapely je stoprocentní zvuková přehlednost) působí velice masivně a ve vyhrocené instrumentální pasáži díky ukvákané kytaře hodně neprostupně, lehký melodický skluz v refrénu atmosféru příliš neodlehčí. V následující uštěkané „Komixovce“ Destroyself ještě přitlačí a zrychlí a těžce stereotypní a dokola opakovaný motiv je až protivně ubíjející a tím pádem docela obtížně skousnutelný. Do „Nebudu se bát“ Destroyself vstupují s poklidnou atmosférou (a nemají zrovna daleko až k dávným vyprávěcím náladám Lucie), přičemž následné chvilkové zmohutnění působí velmi přirozeně a přemýšlivá instrumentální pasáž má velmi působivou (ke zbytku alba docela kontrastní) atmosféru, díky čemuž je díky své odlišnosti pro mne tím nejsilnějším kouskem kolekce. Škoda v přímočaré „Hlasy, co tě kamenujou“ jakési pseudo-rap-uštěkané pasáže, která docela zbrzdí nejmelodičtější jízdu na albu, jinak by jednoznačně aspiroval na magnet alba právě tento kousek. V těchto intencích se Destroyself prorvou až k na poměry alba úžasně lehké (z jedné strany prosakuje Kabát, z druhé strany špetka středověku) „Stín ve tváři“ se smyčcovou smetanou. Byť (ale zmínka o pestrosti alba už zazněla) jde o zcela kontrastní skladbu k tomu základu, kterým se Destroyself prezentují na zbytku alba, tahle podoba jim velmi sluší.
Na konstatování, že Destroyself jsou poměrně svéráznou kapelou, se nic nemění. Ten rozptyl, který na „Nedej se“ nabízejí je (i s ohledem na to, že album trvá jen necelých sedmatřicet minut), je natolik široký, že je docela obtížné najít ideální náladu na stoprocentní vstřebání a akceptování celého alba najednou. Takže byť poměrně z jiného soudku, je tahle jízda nahoru a dolů s Destroyself velmi podobná finálnímu pocitu (tedy určitá rozháranost s několika velmi silnými výkyvy nahoru i dolů) po poslechu jejich alba „Rainy Riot“.
|
