V posledních letech snad nebyla na světě vysmívanější kapela než kanadští superstar Nickelback. Hlavně jejich poslední deska „No Fixed Address“ jim dokázala pokazit již pošramocenou reputaci tak důkladně, že se z ní stala nejen nejhůře prodávaná deska v historii souboru, a i skalní fanoušci začali pochybovat, jak to s jejich oblíbenci vlastně je. Ti na minulém albu skoro zahodili někdejší pověst zdatných rockerů, když naservírovali kolekci sirupových balad, doplněných o pár nevýrazných rockových kousků. Proto se novinka „Feed The Machine“ očekávala s ještě větším despektem, než kterékoliv jiné album od Nickelback.
Nejprve vyšel stejnojmenný singl a tep se fanouškům okamžitě zrychlil. Výtečná, tvrdá věc, kde dominuje jak zpěv Chada Kroegera, tak i hladové riffy kytar, které odkazují někam až ke kultovní desce „Silver Side Up“ z počátku milénia. V tu chvíli letěly akcie kapely zase o něco výš. Kroeger sebevědomě prohlašoval hesla typu „jednou rocker, navždy rocker“ a možná mu to fanoušci v tu chvíli, poháněni nadějí skutečně úderného alba, věřili. Bublina ale opět splaskla velice brzy, když po necelých třech měsících, tedy koncem letošního dubna, vyšel singl číslo dvě, „Song Of Fire“. A fanoušci byli zase na rozpacích. Kroeger a jeho parta jim totiž opět naservírovali svou klasickou, až na půdu hloupou baladu, kterou jim budou věřit leda tak pubertální děvčata.
Deska není úplně až takový podivný slepenec? Jistě, že se zde najdou slabá místa, kdy kapela opět donekonečna opakuje stokrát přežvýkané postupy, které člověka mohly zaujmout leda tak ve více než deset let starém hitu „Photograph“, a v nichž dnes Nickelback povážlivě riskují i zbytky jakékoliv úcty k nim, ale ty jsou tentokrát v menšině. Možná, že se kapela poučila z toho, že směr, který nastoupila s „No Fixed Address“, prostě nemůže být ten pravý, možná, že ji trochu osvítila můza, čímž se částečně vrátily i záblesky starých dobrých časů, kdy jejich skladby měly ještě sílu.
Na „Feed The Machine“ je totiž velice pozitivní, že nestaví na baladách. Jsou tu, ale tentokrát je tento věčný nešvar tvorby Nickelback v menšině a převažují zajímavější skladby. Za ně určitě lze zmínit skvělou titulní věc a hned jedním dechem dodat rozpumpovanou „For The River“, kde se s kytarovým sólem blýskl Nuno Bettencourt z Extreme, čímž celé skladbě dodal cejch vysoké kvality. Posluchače pak určitě potěší „Coin For The Ferryman“ a další skvělá věc, skoro popmetalová „Silent Majority“. Tady jsou Nickelback nejsilnější za posledních několik let. Bohužel tyto výborné chvilky opět sráží na zem tuctové popoviny „Song Of Fire“ či „After The Rain“, kdy kvalita jde dolů opravdu sešupem. Ne proto, že by se jednalo o popové kousky, ale proto, že v nich Nickelback ztrácí jakékoliv zábrany a nepokrytě vykrádají sami sebe.
U této desky je určitě potěšující, že dokázala Nickelback odrazit od dna, kam se dostali s minulou deskou. O žádný výstřel do výšin se sice nejedná, ale pozitivní zjištění je takové, že kapela ještě umí udělat dobrou věc. Jejich novou desku lze zatím chápat jako vykročení správným směrem. Sice ještě má do dokonalosti sakra daleko, ale přece jen ten pokrok zde cítit trochu je.
|
