Powermetalové opery zažívají plodný čas, letos již stačily vyjít alba nových kapel Aldaria a Ancestral Dawn, v plném proudu je rovněž příprava druhé studiovky projektu Mariuse Danielsena, no a mezitím se můžeme těšit z aktuální fošny brazilských Soulspell. Je ovšem pravda, že zrovna tahle parta – na rozdíl od všech jmenovaných – nikdy nepatřila mezi přímé následovníky (opisovače) Sammetovy Avantasie a naopak se vždy snažila o osobitější, můžeme klidně říci i progresivnější pojetí vícehlasého metalu. To sebou nese jistá úskalí, jelikož takový přístup vyžaduje od posluchačů trpělivé naslouchání, kdy autorské ovoce (které je plně v režii kompozičního „sadaře“ Helena Vala) dozrává mnohem pomaleji, když se však spojí čekání se skladatelskou vyzrálostí, je mimořádně chutná sladkost hudebních tónů zaručena.
Heleno Vale si ke spolupráci opět pozval obdivuhodnou sestavu, ve které kromě pro metalové opery již malinko obligátních jmen jako Fabio Lione, Ralf Scheepers či Oliver Hartmann vystupují do popředí zejména hvězdy Arjen Lucassen (Ayreon), Blaze Bayley, Ripper Owens, Timo Kotipelto nebo „domovský“ Andre Matos, který se představuje po menší pauze a dokazuje, že mu to stále zpívá na výbornou. Na albu uslyšíme celkem třináct zpěváků, z nichž každý zastává vlastní charakterovou roli, kterou jim do klasicky koncepčního příběhu přisoudil autor díla. Dochází tak ke klasickému střídání několika vokalistů v rámci jediné skladby, což jednak inklinuje k napínavé muzikálové naraci, jednak jde – zejména v rámci společných vokálů – o prvotřídní zážitek, jenž je možné v takto spektakulární podobě zažít jen málokde.
Je ale samozřejmě nutné zvučné veličiny podepřít adekvátně strhujícím rukopisem. A Heleno Vale v tomto ohledu nezklamal, jakkoli se zároveň – podobně jako v minulosti - nedokázal vyvarovat méně vtahujících okamžiků, kterým k dostatečnému účinku nepomůže ani výše zmíněná trpělivost. Plně platí, že poslech alba přináší netradiční a díky zpěvákům snaž až aristokraticky honosný zážitek, pokud se však vyloženě pamětihodných momentů týká, těch zde nakonec zase tolik není. Úvod alba (jehož název nemá nic společného s II. řadou seriálu "The Big Bang Theory") se dá označit jako obstojná hudební nálož (za zvláštní zmínku stojí zpěvy Matose a Kotipelta, nebo kytara Jani Liimatainena v titulce), jež se s položkou „Dungeons And Dragons“ překlopí ve vrcholnou část desky.
Náležitě vzletná a rytmicky pádící instrumentace této písně tvoří základ pro vokální show, ve které si předává mikrofonovou štafetu čtveřice zpěváků v čele s italským kralevicem Fabio Lionem. Do navazující kompozice „Horus´s Eye“ zve jemný projev pěnice Dani Nolden (Shadowside), kapela nás však brzy vynese do power-speedových výšek s nadýchanými vyhrávkami a jako vždy skvělým zpěvem Ralfa Scheeperse. Píseň „Father And Son“ znamená uvolňující rockový předěl, vystavěný na působivých vokálech úžasné Daísy Munhoz (Vandroya), po němž následuje další bohaté metalově-operní představení tracku "White Lion of Goldah" (což je mimochodem i jméno postavy ztvárněné Andre Matosem) s tence nanášenými progovými vrstvami, šlapavými slokami, „queenovským“ dojezdem nebo baskytarou od Markuse Grösskopfa. Vysokojakostní zábava pokračuje i v temněji vedeném songu „Game Of Hours“ se řvoucím Ripperem, vrcholnou část alba pak zakončuje skladba „Super Black Hole“, kde výkon Hartmanna s Lionem podporují líbivé vyhrávky nebo jemná symfonická mezihra.
V téměř desetiminutovém opusu „Sound Of Rain“ se ale dočkáme malinko zacykleného prog-muzikálového obsahu, který se nepovedlo pozvednout v adekvátně silný zážitek, což je – vzhledem k ambicióznosti této písně - škoda. V závěru desky je pak ke slyšení dvojice tzv. „apokalyptických“ předělávek debutových písní „Soulspell“ a „Alexandria“, obě jsou nově zaranžované a nahrané, přesto se nejedná o nějaký dramatický rozdíl (až na lepší sound, o který se tentokrát staral Dennis Ward) a pořád platí, že lepší hudební jízdou zůstává druhá jmenovaná. A jako silnou a kvalitní je nakonec možné označit celou novinku Soulspell, která i přes několik méně vypiplaných míst dokáže pořád výrazně pobavit, zvlášť nutné je přitom ocenit snahu o promyšlenou a méně prvoplánovou kompoziční strategii.
|
