Je vůbec možné v roce 2017 posuzovat tvorbu Chucka Berryho? A vlastně podle čeho, když kritéria nastavil před drahnými lety on sám? Bez Berryho by tu totiž nebyly ony další a další generace rockových hudebníků. On stál na samém začátku, kdy se z černošské hudby a blues začala utvářet rokenrolová hudba, on dal impuls i samotnému Elvisovi. Když letos v požehnaném věku devadesáti let zemřel, bylo to, jako kdyby s ním na věčnost odešla celá duše rokenrolu. Navíc Berry tvořil do poslední chvíle. Pravda, nijak zvlášť intenzivně, ale postupem let pracoval na nové hudbě, kterou ovšem už vydat nestihl. Ale i tak se aktuální posmrtně vydaná kolekce „Chuck“, ocitla v jeho diskografii, kterou dlouhá léta uzavíral počin „Rock It“ z roku 1979. A ukazuje, co vlastně tato obrovská legenda tvořila od začátku devadesátých let.
Desku „Chuck“ připravoval Berry od roku 1991 a postupem času i nahrával až do roku 2014, kdy album dokončil. Ovšem letopočty nejsou v tomto případě vůbec důležité, protože novinka zní, jako kdyby jí Berry tvořil v padesátých, šedesátých nebo sedmdesátých letech, kdy byl jako umělec nejvíce aktivní a kdy jeho alba psala historii. Tenkrát před šedesáti lety, když vydal svůj debut „After School Session“ a jakoby návdavkem přihodil singly s takovými perlami jako „Rock And Roll Music“ a „Johnny B. Goode“, byl určujícím umělcem. Takovým, kterému naslouchaly zástupy teenagerů, kteří pak sami popadli kytaru a po jeho vzoru (někdy i s tím jeho slavným kachním krokem) se pustili do muzicírování. Během let se sice Berry už moc nevyvíjel, spíše svůj styl prohluboval a stavěl na něm.
A jak je možné slyšet na „Chuck“, dělo se tak vlastně do jeho posledních chvil, do dnů, kdy měl ještě sílu umáčknout struny. Moc dobře věděl, co ve svém životě dokázal a jak inspirativní byl. Proto se nedá ani mluvit o nějakém vykrádání, když v novinkových skladbách „Big Boys“ (s hostujícím Tomem Morellem!) a „Lady B. Goode“ použije prakticky totožný riff, kterým otevíral slavnou „Johnny B. Goode“. U koho jiného by to pak posluchač měl tolerovat, než u Berryho. Proto nevadí ani to, že na „Chuck“ je ke slyšení vlastně to, co Berry už dávno, dávno hrával. Jsou zde jasně klasické postupy, ani zvuk nepatří k těm moderním, je tu specifický Chuckův zpěv, kdy jeho hlas jakoby popíral zákonitosti přírody a Berry zní ve svých osmdesáti (to mu při nahrávání určitě bylo) bez známek stařeckého chraptění či dýchavičnosti.
Dominantní je samozřejmě jeho kytara, na čemž si zakládal celý život. Ta hraje úsporně jako vždy, ovšem nemůže místy popřít svou živelnost a i když se jedná o skladby z různého období posledních pětadvaceti let, je rozhodně jednotícím prvkem. A to jak v klasických rokenrolech (zmíněné „Big Boys“ nebo „Lady B. Goode“) nebo v bluesovějších věcech (jako „You Go To My Head“, původně klasickému standardu z roku 1938) či v reggae pasážích („Jamaica Moon“). Tam všude byl Berry jako doma a i na své labutí písni to prezentuje s jasným nadhledem.
Pro milovníky jeho tvorby bude proto „Chuck“ jasnou volbou. Není to sice žádná přelomová deska, ale v každém sbírce by vedle jeho klasických alb rozhodně chyběla. Představuje totiž Mistra ve velmi pozdních letech jeho tvorby a dává jasně na srozuměnou, že Berry ani v pokročilém věku neztratil nic ze svého umu a přestože to podstatné vyřkl už dávno, začátkem druhé poloviny minulého století, ani v posledních letech svého života nezapochyboval nad správností kdysi dávno nastoupené cesty. A hodnotit jeho posmrtnou desku body? Není to vlastně úplně zbytečné…?
|
