Pro ty, kteří sledují jablunkovské Witch Hammer jen nárazově v závislosti na vydání nových alb, může být jejich čtvrtá řadovka „D-Generace“ docela překvapením. Poměrně razantních změn je u téhle kapely hned několik. Witch Hammer se poprvé představují jako trio (v nezměněné sestavě fungovali od roku 2002 na všech svých dosavadních deskách), jejich klasickému heavíku odzvonilo a Witch Hammer jsou daleko rockovější, potažmo rock´n´rollovější a celé album je nazpívané v češtině. Zachovaná pochopitelně zůstává muzikantská zručnost a tradiční energie, i přes to se nabízí otázka, zda se částečný „přerod“ Witch Hammer plně vydařil.
Odpověď zní – (téměř) ano. To, že Witch Hammer přišli o jednu kytaru, se jako kdovíjaká ztráta nejeví. Díky stylovému zjednodušení je nekomplikovanost a přímočarost naprosto přirozená a právě díky tomu, že ze svého švihu Witch Hammer nic neztratili, má jejich muzika říz a funkční chytlavost, občas (např. klipovka „Tak ji sjížděj“) směřující až kamsi na první signální. Z tohoto pohledu jsou i sloganovitě vyřvatelné a stručné texty vlastně plně na místě, obzvlášť, když i ta sdělení, která se jimi kluci snaží vyjádřit, jsou jasně srozumitelná. Nicméně v některých případech se nelze zbavit dojmu, že ta sem tam až neobratná strohost a heslovitost je zcela podřízena tomu, aby tah skladeb nebyl zbytečně komplikován, a to nejen po textové, ale i hudební stránce. Album „D-generace“ je tak poměrně snadno prokouknutelnou (i přes to, že Witch Hammer nejsou přehnaně stylově ortodoxní a pouští do svých skladeb drobná oživení ve formě piána, atmosférického vybrnkávání, či prosté bigbítovosti) adrenalinovkou s velmi rychlým a ještě intenzivnějším účinkem a nepříliš dlouhým chuťovým ocasem (i proto je dobře, že Witch Hammer byli s délkou alba poměrně střídmí).
Dokonalým tahákem alba je syrově živá a maximálně našlápnutá titulní skladba s melodickým refrénem, která po vtipném intru (jasně definujícím poselství, prezentované skladbou, potažmo albem D-Generace“) má až drtící sílu a živelnou energii. Dokonalá pecka mezi oči! Tohle je ta parketa, na které se vcelku pochopitelně u Witch Hammer odvíjí i v dalších kouscích to nejzásadnější. Jako velmi funkční kontrast funguje „Sibyla“, coby nejsilnější okamžik, kde se nesází jen na přímočarost a napumpované žíly (pochopitelně, že do tohoto vzoru skladba v průběhu exploduje), či uvolněná „Lekce“ (s pramínkem kdesi od Kabátu, Arakainu či Hysterie), u které je škoda, že tu houstnoucí atmosféru ze slok nechají kluci v refrénu trochu vyšumět.
I coby příznivec klasického heavy metalu, kterému se Witch Hammer aktuálně vzdálili, můžu říci, že stylový posun kapely vnímám velice pozitivně. Witch Hammer sice neobjevují žádné nové horizonty a nechtějí si hrát na velké umění, ale na „D-Generace“ je znát, že kluky jejich poctivá a nekomplikovaná muzika s velmi svěžím nábojem prostě baví.
|
