Už když začátkem loňského roku proběhla tiskem zpráva, že se do Guns N`Roses vrací jak Slash, tak Duff McKagan, bylo zaděláno na obrovskou senzaci. Mohlo se čekat jen pár koncertů na prestižních akcích a následné ticho, ovšem kapela je na cestách i letos a nevypadá to, že by se chystala své „Not In This Lifetime World Tour“, rozhodně jeden z největších podniků v rock n`rollu za posledních několik let, jen tak ukončit. Současné turné tedy už dorůstá do rozměrů slavného „Use Your Illusion World Tour“ a i možná proto, bylo jako dějiště jejich české zastávky vybráno letiště Letňany. Tedy místo, které si frontman Axl Rose vyzkoušel už loni jako zpěvák AC/DC.
Nakonec se zde sešlo padesát tisíc lidí. Takové číslo uvádí pořadatel a není důvod, při pohledu na nekonečné davy lidí, tomuto údaji nevěřit. Okolí Letňan proto zažívalo manévry dopravní policie, která se snažila kočírovat provoz, ale spíše zabředávala do všeobecného zmatku, kdy absolutní nedostatek parkovacích míst způsobil, že lidé kroužili bevýsledně po desítkách okolních ulic. To byl také jeden z důvodů, proč vystoupení americké zpěvačky Jesse Jo Stark vidělo jen menší procento návštěvníků. My jsme nestihli ani první polovinu koncertu druhé předkapely, britských alternativců Biffy Clyro. Nakonec se za všeobecného mumraje dostáváme do areálu před půl sedmou, kdy už se vystoupení téhle party spíše chýlilo ke konci. Popravdě, nebylo moc o co stát. Přestože Biffy Clyro mají v Čechách svou fanouškovskou základnu, drtivou většinu těch, kteří přišli na Guns N`Roses se jim oslovit nepodařilo. Navíc jsou stylově odlišní a tím pádem se pro svou předskokanskou pozici nehodící. Rozhodně lepší volbou by byl Michael Monroe (bývalý zpěvák Hanoi Rocks a v mladí velký Axlův vzor), který s GN`R hrál o pár dní dříve ve Finsku. Ale co, na Biffy Clyro se stejně nepřišlo a kapela se brzy pakuje ze scény.
„Tak a teď budeme čtyři hodiny čekat,“ zmínil jeden z vedle stojících a tím určitě narážel na chování Axla Rose při předchozích dvou pražských koncertech, které začínaly až před půl dvanáctou. Výmluv tenkrát bylo několik. Axl měl údajně koukat na fotbal, pak na Želvy Ninja, někdo tvrdil, že se zdržel v Londýně. Ovšem tentokrát nebylo žádných zástěrek třeba. Přestavba scény proběhla velmi rychle a už v sedm hodin projekce spouští různé animace, které mají fanouška navnadit, že každou chvíli TO začne. Jako start byl oznámen termín čtvrt na osm, který se dodržuje takřka na minutu.
První přichází pohledná klávesistka Melissa Reese, následovaná bubeníkem Frankem Ferrerem a dalším klávesistou Dizzym Reedem, který se může počítat už ke zdravému jádru kapely, protože se k ní přidal už v roce 1990. Brzy se zjevuje kytarista Richard Fortus, kterého následují ti nejočekávanější. Tři králové – Axl Rose, Slash a Duff McKagan. Startuje se letitou klasikou „It`s So Easy“, která je zavedeným otvírákem tohoto turné, ale uvozovala i koncerty ze začátku devadesátých let. Zvuk pod pódiem je slušný, Axl působí vcelku odpočatě, ale kapele se nějak nedaří navázat spolupráci s publikem. Při „Mr. Brownstone“ a „Chinese Democracy“, jako kdyby se situace ještě zhoršovala, navíc druhý nejdůležitější člen kapely, kytarista Slash, působí jaksi nezúčastněným dojmem. Že by zase nějaké problémy uvnitř už tak vratké sestavy? Mluví se o nich, ale nepředbíhejme…
Přichází „Welcome To The Jungle“ a s ní veliký restart. Zvuk se už plně stabilizuje, kapela je najednou jako polita živou vodou a je jasně cítit, že ten pravý koncert začíná přesně teď. Při této písni, kdy se konečně začíná dostávat do varu i Slash, je jasně vidět, jakým přínosem je pro GN`R klávesistka Melissa Reese, přestože její nástroj je při vystoupeních využíván skoro minimálně, výborně se osvědčila jako doprovodná zpěvačka a souznění jejího hlasu a doprovodného vokálu Duffa McKagana je prostě to pravé ořechové. Koncert dostává veliký spád. „Double Talkin` Jive“, „Better“, “Estranged“. Navíc Axl šetří slovy, naštěstí jeho někdejší dlouhosáhlé projevy jsou už minulostí a proto, když představuje jednotlivé členy kapely, nemá to vůbec rušivý efekt.
Skladby tak jedou v rychlém sledu a člověk skoro ani nezaregistruje, že se k mikrofonu na chvíli postavit Duff McKagan, aby přednesl fragment „You Can`t Put Your Arms Around A Memory“ od Johnnyho Thunderse a minutu a půl dlouhou vypalovačku „Attitude“ od The Misfits (obě z alba „The Spaghetti Incident?“). Axl je brzy opět zpátky (v dalším ze svých pověstných převleků) aby se ukázal v jednom z vrcholů večera, epické „This I Love“ (z alba „Chinese Democracy“). Právě zde i hnidopich musel uznat, že je zpěvák letos ve vrcholné formě (ještě lepší než loni s AC/DC) a i když to u něj nikdy nevychází na sto procent, letos mu k plnému počtu moc nescházelo. Čekalo se, že postupem koncertu z jeho hlasu bude mizet slavný ječák, ta cirkulárka, ovšem tentokrát se tak nestalo. A to se Mr. Rose nešetřil ani náhodou.
„Civil War“ a „Yesterdays“, to už jsou stálice programu a překvapivě došlo i na desetiminutovou suitu „Coma“, po které si ale bere hlavní slovo Slash. Jeho sólo, které posléze přešlo do slavné „Sweet Child O`Mine“ (spolu se závěrečnou „Paradise City“ jediné, kde by člověk mohl mít drobné výhrady k Roseově projevu) nebylo profesorské, ani technicky nejpromakanější, ale mělo v sobě neskutečné množství energie, o kterou se posléze v interpretaci slavné „Wish You Were Here“ (zde je třeba zmínit znamenitou projekci, kdy jako by oba kytaristé plavali v mracích) od Pink Floyd podělil i se svým kolegou Richardem Fortusem. Bylo zajímavé sledovat, že Fortus, ač brán jako doprovodný kytarista, za svým slavnějším spoluhráčem prakticky v ničem nezaostává. Toho si byl asi vědom i sám Slash a proto Fortusovi přenechával dílčí prostor pro jeho vlastní sólování. To se v dřívějších dobách, kdy po jeho boku hrával například Gilby Clarke, rozhodně nedělo.
Finále hlavní části je gradující. Axl (tentokrát ohozený ve skutečně podivném outfitu) přesvědčivě předkládá slavnou baladu „November Rain“ (kde ocenil český Budvar, ale vykládejte o tom něco Plzeňákovi...), stejně jako poctu nedávno zesnulému Chrisu Cornellovi v podobě „Black Hole Sun“ (tady při projekci až mrazilo), kterou GN`R zařazují do svého repertoáru pravidelně od skonu jejího tvůrce. „Knockin` On Heaven`s Door“ sice zaplevelila trochu zbytečná sóla Slashe a Fortuse, ale „Nightrain“ pak představuje energií po okraj naládovaný kousek, kde si člověk uvědomí, že teď, právě v tomto okamžiku, je u toho, když se zase píše historie rockové hudby. Právě v této skladbě se posluchač dočkal možná nejlepší souhry Rose se Slashem, čehož si možná byl vědom i zrzavý kapelník, když pak gentlemanským gestem uvolnil šklebícímu se Slashovi vstup do šaten, kam celá kapela záhy mizí.
Dnes už trapná a přežitá hra na přídavky naštěstí netrvala dlouho a GN`R nasazují první z nich, velmi překvapivě zařazenou a dechberoucí doomovou „Sorry“ (opět z „Chinese Democracy“), následovanou už klasickou „Patience“, kterou na akustické kytary odehráli jak Slash a Fortus, tak i Duff McKagan. „Kolik toho ještě stihnou?“, ptá se vedle stojící kamarád Křížák. „Počítám, že Paradise City a je hotovo,“ odpovídám. Koncert svou stopáží totiž dotáhl už neuvěřitelné tři hodiny. Místo toho, ale kytaristé vypálí úvodní riff klasiky od AC/DC „Whole Lotta Rosie“. Neznalí věci o ní mluví jako o připomínce na loňské působení Axla u australské legendy, nevěda, že GN`R ji měli ve svém repertoáru už v roce 1985. Ovšem ani s ní se nekončí a kapela překvapivě spouští slavnou baladu „Don`t Cry“, která se v jejich playlistech objevuje od smrti Axlova kamaráda Shannona Hoona (zpěváka Blind Melon, jenž s Axlem zmíněnou věc nazpíval) v roce 1995 velmi zřídka. Poté už trochu zbytečná coververze „The Seeker“ od The Who předznamenává nevyhnutelné. Slavnou vyhrávkou začíná Slash v přímém kontaktu s publikem závěrečnou „Paradise City“, která končí ve frenetickém závěru, kdy vylétává ohňostroj a celou scénu a přední řady zaplavují miliony konfet. Už jen závěrečné uklonění směrem k publiku a je po všem. Konec, šlus…
Šlo o čtvrtý koncert GN`R v Čechách, potažmo v Československu. První z nich, ten slavný strahovský, je dnes už opředený legendami, další dva leckdo nebere jako plnohodnotné, když na nich chyběl jak Slash, tak Duff. Ovšem i pamětníci starých časů se shodují na tom, že tento, čtvrtý, byl ze všech nejlepší. Kapela byla naprosto precizní (zde je nutné ocenit výkony všech zúčastněných, ne jen nejvíce viditelných členů) a Axl podal na svá léta vynikající výkon a přestože dnes, už s pár kily navíc, není tím sexysymbolem pro zástupy fanynek, dokáže ještě svým charismatem mocně ovládat davy pod pódiem. Už teď je jasné, že tohle vystoupení z obřího turné „Not In This Lifetime“ bude pro našince pro letošek největším koncertem roku. A pro ty, kdo tam byli, tak určitě i nejlepším.
Ten duch pravých Guns N`Roses se tam totiž probudil dokonale. Otázkou je, co dál. Zbožné přání fanoušků na novou desku, kde by účinkovali Rose, Slash, McKagan a nejlépe ještě Izzy Stradlin (občas si na něj člověk v Praze vzpomněl, protože jeho skladby „Think About You“, „Pretty Tied Up“ nebo „14 Years“ přece jen chyběly) je v současné době ještě daleko a takhle dlouhá turné bývají hodně náročná. Jen si vzpomeňme, jak to dopadlo po tom na začátku devadesátých let. Dalších dvacet let už ale na dva kohouty nikdo čekat nebude...
Setlist: It`s So Easy, Mr. Brownstone, Chinese Democracy, Welcome To The Jungle, Double Talkin` Jive, Better, Estranged, Live And Let Die, Rocket Queet, You Could Be Mine, You Can`t Put Your Arms Around A Memory/Attitude, This I Love, Civil War, Yesterdays, Coma, Slash Guitar Solo, Speak Softly Love (Love Theme From The Godfather), Sweet Child O` Mine, Used To Love Her, My Michelle, Wish You Were Here, Layla/November Rain, Black Hole Sun, Only Women Bleed/Knockin` On Heaven`s Door, Nightrain, Sorry, Patience, Whole Lotta Rosie, Don`t Cry, The Seeker, Paradise City
|
