Album „Unholy Terror“ zaznamenalo mezi fanoušky smíšené reakce a sama kapela musela uznat, že deska prostě (ještě při recyklaci starých nápadů z období „Kill Fuck Die“) nebyla úplně přesně to, co by mohla umístit na vrchol své diskografie. Navíc problémy mezi Lawlessem a kytaristou Chrisem Holmesem začaly přerůstat únosnou mez. Z Lawlesse se totiž postupem let stal puntičkář, který čím dál hůře snášel Holmesovu nevypočitatelnou povahu a s ní spojenou kytaristovu nespolehlivost a opět stále častější bujaré pitky, které se pak projevovaly na jeho výkonech. Brzy po „Unholy Terror“ proto Holmes mizí ze sestavy a Lawless jej briskně nahrazuje Darrellem Robertsem, který se předtím mihl v hairmetalových Tuff. Ze sestavy mizí také bubeník Stet Howland, kterého na plný úvazek nahrazuje jeho předchůdce Frankie Banali (jinak Quiet Riot).
Práce na nové desce se začaly rozbíhat v létě 2001, ovšem pak přišlo 11. září a teroristický útok na Světové obchodní centrum v New Yorku. Blackie okamžitě zamýšlený koncept hází do koše a začíná psát materiál nový, inspirovaný událostmi, které ve zmíněný den otřásly celým světem. Všechno jde jako po másle. Lawless má díky neblahým událostem v zádech čerstvý vítr a písně z něj padají jedna za druhou. Během několika týdnů je hotovo a deska nakonec vyjde 11. června následujícího roku.
Přestože úvodní „Shadow Man“ má v sobě ještě něco atmosféry z „Unholy Terror“ a dokonce i z „Kill Fuck Die“, od druhé, znamenité „My Wicked Heart“ je všechno už jinak a Lawless jasně naznačuje, kam se s „Dying For The World“ hodlá ubírat. Nutno přiznat, že zvolil tu nejrozumnější cestu jakou mohl a W.A.S.P. nasměřoval po létech experimentů a druhořadých desek zpět k vyznění svých nejslavnějších alb, v tomto případě asi nejblíže k „The Crimson Idol“. I když „My Wicked Heart“, která tento trend jako první představuje, kvalitativně nedosahuje stěžejních skladeb z „The Crimson Idol“, kvitují ji fanoušci s velkým povděkem.
V tomto trendu se odvíjí i zbytek desky, kdy si Lawless dal záležet na dramatičnosti, která jde ruku v ruce s využíváním akustické kytary (zejména ve skvělých baladách „Black Bone Torso“ či „Halloweed Ground“, jenž je na albu zastoupena hned ve dvou verzích) a opět se dá říct, že našel tu polohu, která je mu jako skladateli (i jako interpretovi) nejbližší. Navíc v případě „Dying For The World“ má v zásobě i řadu velmi dobrých skladeb. Právě v tomto ohledu W.A.S.P., i přes opětovný příchod Chrise Holmese, v posledních letech hodně paběrkovali. Navíc, jak už bylo zmíněno, Blackiemu zářijový útok nahrál k sepsání výborného konceptu.
V případě „Dying For The World“ je nutné pochválit výkony kytarového novice Robertse, který nejen že plně dokázal nahradit klasika Holmese, ale i svými sóly dal tvorbě W.A.S.P. nový rozměr, který už unavený Holmes poskytnout nemohl. Nové koště dobře mete? V tomto případě určitě, protože Roberts perlí jak v pomalých věcech (jeho sóla v „Halloweed Ground“ patří rozhodně k ozdobám celé kolekce), tak i v ostrých riffových skladbách. Tady je nutné vypíchnout nejen zmíněnou „My Wicked Heart“, ale i ostrou „Revengeance“ a pak valivou „Stone Cold Killer“, jejíž úvod má možná nejsilnější atmosféru z celé desky.
Dalo by se říct, že s „Dying For The World“ se Blackiemu podařilo usmířit si zbytky sklaních fanoušků, které za poslední léta ještě nepoztrácel. Předložil jim totiž kolekci, která bude (když nepočítáme období prvních dvou, potažmo tří desek) stát za jasným tirumvirátem „The Headless Children“ - „The Crimson Idol“ - „Still Not Black Enough“. Takovou sílu, aby se vyšplhala na úroveň zmíněných desek (do „Still Not Black Enough“ jí ale zase tolik neschází, možná jen ta magická atmosféra balad) nemá, ale se vztyčenou hlavou může stát jen mírný krok za nimi. Jak vidno, Lawless v tomto období začínal prožívat svou drobnou renesanci.
|
