Jak to vypadá, tak hluboká tvůrčí krize je v Ten přece jen zažehnána. Ledacos už naznačila minulá deska „Isla De Muerta“, se kterou se parta kolem zpěváka Garyho Hughese odrazila ode dna. Po mizerných albech „Stormwarning“, „Heresy And Creed“ a především „Albion“ působila „Isla De Muerta“ osvěžujícím dojmem, a i když se nejednalo o žádnou přelomovou nahrávku, byla pro Hughesovu kapelu velmi důležitá. Už jen proto, že na ní kapela konečně dokázala najít společnou řeč, ke kterou po skoro kompletním překopání sestavy v roce 2013, před albem „Heresy And Creed“, ne a ne dospět. Na minulém počinu si Ten už začali sedat a ukázalo se, že tahle kapela přece jen na odpis úplně není.
Ona totiž ani novinka, bůhví proč pojmenovaná, „Gothica“ nezní až tak špatně, jak by člověk, který slyšel alba z první poloviny této desetiletky, mohl čekat. Ten sice ani letos nemají takovou sílu, jakou disponovali na konci devadesátých let, kdy u nich působil kytarový střelec Vinny Burns (dnes je opět členem své původní kapely Dare), jenž byl s Hughesem jasným tahounem kapely. A asi i fanoušci sami se během let smířili s tím, že takové desky jako „In The Name Of The Rose“ či „Spellbound“ od Ten už nedostanou. Navíc Hughes se věnoval i řadě jiných projektů a loď Ten klesala pomalu, ale jistě ke dnu.
Proto je novinka „Gothica“ pro fanoušky jakousi náplastí na bolístky, které jim nedávné desky způsobily. Nebudeme si nic nalhávat, „Gothica“ je asi to nejlepší, s čím je tato kapela v současnosti schopna přijít. Není to skvostnádeska, která by platila za špičku ve svém žánru (a to ani pro letošní rok), ale je to album, které se docela dobře poslouchá a které nabízí několik opravdu výborných nápadů. K nim lze určitě zařadit úvodní „The Grail“, které nakonec ale škodí její osmiminutová stopáž, protože Ten nejsou tak schopní skladatelé, aby dokázali přijít se stěžejními nápady na takový prostor. Lépe pak na tom je pilotní singl „Travellers“, která se může pyšnit nejen velmi dobrým, zapamatovatelným refrénem, ale především výtečným kytarovým sólem (další velice dobré je v trochu slabší „Paragon“).
Nejlépe to ale kapele svědčí v tvrdších věcech „Welcome To The Freak Show“ a „La Luna Dra-cu-la“, ve kterých se dotýkají i takových teritorií, kde jsou doma Pretty Maids a podobné spolky. Ovšem vrchol kolekce je nutné hledat jinde. U „A Man For All Seasons“. Ta zpočátku sice tepe na renesanční notu po vzoru Blackmore‘s Night, ale následné dramatické zvraty vrcholící ve slušném refrénu, kde překvapí i na posledních albech horšící se pěvec Hughes, z ní dělají nejlepší věc desky. Co „Gothice“ rozhodně nesluší, je její skoro hodinová délka. Dojde přitom totiž na přehmaty, jako jsou slabší skladby typu „In My Dreams“, „The Wild King Of Winter“ či „Jekyll And Hyde“, jenž album opět sráží dolů.
Jestli lze „Gothicu“ považovat za album, od kterého se Ten zase odpíchnout k lepším výkonům nebo se bude jednat o vrchol jejich pozdní tvorby, o tom je samozřejmě ještě předčasné hovořit. Ale je vidět, že tvrdší kabátek, který deska nabízí, je možná to, co kapele v minulosti chybělo. Jestli se jedná o lepšící se trend by snad už definitivně mohlo potvrdit následující album.
|
