Švédové Mean Streak mají rádi klasický heavy metal natolik, že jej nejen udržují při životě, ale navíc do něj cpou tolik životadárné energie, že z jejich podání a entusiasmu cítíte tu podmanivou vůni osmdesátých a devadesátých let, kdy ten, kdo hrál tvrdě, rychle, nápaditě a melodicky si na nezájem davů rozhodně stěžovat nemohl. K zamyšlení může být fakt, že Mean Streak v devátém roce svého života vydávají již své čtvrté album a přitom nepatří ke jménům, která by byla kdovíjak často skloňována. Nicméně při důkladnějším pohledu pod pokličku zjistíte, že všechna jejich dosavadní alba sklízela poměrně hodně pozitivní ohlasy a troufnu si tvrdit, že nejinak tomu bude i v případě aktuálního „Blind Faith“. Tedy alespoň v řadách těch, kterým stále ještě voní staromilský heavík a kteří jsou smířeni s tím, že tohle území už je tak důkladně překopáno, že při každé další výpravě je narážení na povědomé motivy nezvratné pravidlo.
To je v konečném součtu asi ten nejvýraznější problém, na který lze na „Blind Faith“ narazit, protože s faktem, že ve druhé polovině alba Mean Streak opakovaně na chvíli ztratí tlak, se dokáží poměrně snadno vyrovnat, takže album v podstatě bezproblémově a energicky odsýpá po celou dobu. Je pravdou, že strategie Mean Streak je trošku vyladěná na současnou dobu rychlých poslechů a ochutnávek, takže úvodní našlápnutá, do optimistického a lehce hymnického refrénu vygradovaná „Blood Red Sky“ (melodicky z ní chvílemi vykukuje Yngwie Malmsteen ve své velmi silné formě) a zejména pak následující šlapavá „Animal In Me“, postavená na narůstajícím napětí ve slokách a chytlavém uvolnění ve výrazném refrénu spolehlivě vtáhnou do alba, zároveň jsou tím nejsilnějším, s čím Mean Streak přijdou, byť houževnatější „Settle The Score“, mix germánských inspirací (Sinner, Accept) „Tear Down The Walls“, či mávátkově optimistická „Tears Of The Bilnd“ s hrozičsky ideálním sborovým halekáním a šikovným proplétáním sólového zpěvu a sborů mají také nespornou sílu. Na strhující atmosféru z úvodu alba Mean Streak ještě naváže svižná „Love Is A Killer“, která je asi nejlepším příkladem toho, jak křikloun Andy La Guerin dokáže svůj poměrně standardní hlas oživit a zosobitnět (svojí roli hraje jiskřivá spolupráce se sbory a tak jako na většině alba i šikovné kytarové sólování) i finální (najdete v ní špetku od Helloween) skandovačka„Gunnerside“.
Kluci o sobě tvrdí, že základní myšlenkou, se kterou basák Peter Andersson (který následně zlákal ke spolupráci i členy The Night Flight Orchestra bubeníka Jonase Källsbäcka a kytaristu Davida Anderssona) před devíti lety Mean Streak rozjížděl a které se drží i dnes, bylo psát klasický metal přímo od srdce. A i když na hudbě Mean Streak pochopitelně není nic objevného, Anderssonově tvrzení se dá snadno uvěřit.
|
