„Nejvíce prošlapaný cesty nikam nevedou, tak hledal jiný - až se uchodil…“
Úryvek ze skladby „Hrob neznámého outsidera“ z letos vydaného alba „Kdo přichází tmou“ pražských Thorax jsem si vypůjčil hned ze dvou důvodů. Tím pozitivnějším je skutečnost, opěvovaná již na čtyři roky staré prvotině „Když věštírny mlčí“, totiž občasná neotřelost v textech. Tím méně optimistickým je pak pocit, že v některých momentech se blíží k autobiografickému hodnocení letošního díla. To navazuje na předchozí album. Ostatně není důvod, aby nenavazovalo, vždyť změn u Thorax zase tolik nenastalo. Výměna rytmiky, byla zřejmě natolik pozvolná, že v bookletu se objevuje poznámka o tom, že bývalí členové kapely se na novém albu ve studiu rovněž podíleli. Beze změn (až na jednu docela podstatnou výjimku) zůstává i nezaměnitelný a nespoutaně nervní projev zpěváka Rexe, stejně tak Thorax kroutí své snadno vstřebatelné melodie a vyřvatelné slogany, stříká z nich agresivní energie a lze se ve většině případů bavit i na neortodoxně zpracovaných heavy-thrashových postupech. Pro celkové vyznění jsou však v porovnání s předchozím albem podstatné zmíněné pojmy výjimka a ve většině případů.
Oproti předchozí kvalitativně vyrovnané kolekci má aktuální „Kdo přichází tmou“ jasné vrcholy a pády. Na straně jedné stojí až animálně výhružná a jedovatá „Mý jméno je válka“ s maximálně pružným Rexovým vokálem, velmi přístupnou a chytlavou melodií, hutným riffem, potemnělou náladou a šikovným kytarovým sólováním, vyřvávací slogan této písně musí na pódiu fungovat strhujícím způsobem. Stejně vydařený je v úvodu citovaný „Hrob neznámého outsidera“, který spíš než z nějaké chytlavosti těží z kombinace přemýšlivě úderné muziky a humoru s jemnou špetičkou absurdity v textu. Na opačném spektru pak stojí tuctová (to je ta výjimka, zaplaťpříroda, že v ní dojde na šikovné sólo) baladická banalitka „Deník snů“, ve které se Thorax dobrovolně zbaví svých silných zbraní, tedy expresivního Rexova zpěvu (ten vyhrocený ždibíček nic nezachrání) a jedovaté agresivní živočišnosti. U téhle písně se nelze zbavit dojmu, že je jakousi povinností pro něžnější část lidstva. V tomto světle se pak skutečnost, že tentokrát to Thorax až tak úplně textově nejiskří, i to, že lehce přibylo strohých a krapet nevýrazných zlomků některých skladeb, jeví jen jako drobnost, zejména s ohledem na skutečnost, že prakticky všech zbývajících sedm skladeb (včetně instrumentálního intra) má blíž k tomu smysluplnému mantinelu.
Thorax nechtěli jít až tak úplně tou prošlápnutou cestou z minula a byť se nepřipravili o svou nezaměnitelnost, je aktuální deska méně soudržná - minule jsem poukazoval na nijak radikálně se měnící náladu, které z potenciálně slepé ulice vyvedl dostatek chytlavých háčků. Aktuálně háčků ubylo a nekonzistentnosti přibylo a mé nadšení trochu povadlo, neboť přibylo momentů, ve kterých se Thorax můžou při vyhýbání se prošlapaným cestám uchodit. A tak výsledný rezultát je trochu kompromis – spokojenost nad tím, že nejvydařenější momenty se zadřou hluboko pod kůži, pochvala za snahu nestát na místě a mírný smutek za lehkou nestravitelnost, kterou tato snaha přinesla. I přes to pro Thorax stále platí, že nemůžou skončit v šedivém davu průměrných.
|
