Publicity si Quiet Riot v posledních měsících užili skoro jako v dobách největší slávy kolem nezapomenutelné desky „Metal Health“. Rozhodně to nebylo tím, že by přišli s něčím tak skvělým, jako bylo výše zmíněné přelomové album, ale spíše tím, koho obsadili na post zpěváka. Dlouhá léta byl frontmanem Quiet Riot samozřejmě Kevin DuBrow. Ten ovšem před deseti lety dojel na svou drogovou závislost a od té doby se tento post stal velmi vratkým článkem v sestavě kapely. Když pomineme bezejmenné hollywoodské hejsky Marka Huffa, Keitha St. Johna, Scotta Vokouna a Seanna Nicholse, vypadalo to, že se situace přece jen stabilizovala v letech 2013 až 2016, kdy se za mikrofon postavil přece jen o trochu renomovanější Jizzy Pearl, svého času frontman Love/Hate, L.A. Guns a dočasný náhradník Stephena Pearcyho v Ratt. Ten ovšem také nevydržel, i když odvedl slušnou práci na řadovce „10“. Začátkem tohoto roku ale tiskem proběhla zpráva, že novým zpěvákem Quiet Riot se stává o generaci mladší finalista talentové soutěže American Idol, teprve osmadvacetiletý James Durbin. A senzace byla na světě…
Bubeník a nejdéle sloužící člen kapely Frankie Banali (vlastně jediný ze současné sestavy, který hrál i na „Metal Health“) tento krok od začátku obhajoval, ovšem média si hned měla z čeho vystřelit. Situace se nakonec uklidnila, když bylo ze živých vystoupení jasné, že Durbin ke zbylé trojici docela sedl a že se zdaleka nejedná o takový průser, jak se zprvu čekalo. Už i proto, že Durbin do kapely nastoupil v době, kdy měla natočenou desku „Road Rage“ s jeho předchůdcem Nicholsem, který ale ze sestavy vylétl jako čert z krabičky. Demosnímky s Nicholsovým zpěvem nakonec na veřejnost unikly a dokonce i skalní fanoušci museli uznat, že se přinejlepším nejedná o nejlepší desku kapely.
Rozhodnutí desku přetočit s Durbinovým vokálem se proto jevilo jako logická a ve své podstatě i nutná věc. Navíc Durbinovo jméno má stále kvůli dozvukům z American Idol mezi mladou generací lesk. Když se zaměříme na samotného vokalistu, je zřejmé (ač si o jeho účasti v televizní soutěži můžeme myslet cokoliv), že je to zpěvák skutečně výborný. Jeho hlas je mladý (jaký jiný by asi tak v osmadvaceti měl být?), má sílu, patřičné výšky a pro kapelu typu Quiet Riot je skoro ideální. Ve srovnání s ostřílenými muzikanty to mohla být skutečně geniální kombinace, třaskavá a jdoucí až na kost. Ovšem tak úplně tomu není.
Problém vlastně odhalil pilotní singl „Can`t Get Enough“ uvolněný už začátkem léta. Durbin sice zpívá výborným způsobem, kapela pochopitelně šlape jako hodinky, ovšem za tím vším se skrývala prachobyčejná kompozice, která by možná měla štávu na nezdařeném následovníkovi „Metal Health“ („Condition Critical“ z roku 1985), ovšem v roce 2017 a navíc s takovou publicitou v zádech by posluchač čekal přece jen o něco víc, než jen vcelku obyčejný (i když skvěle zahraný) bigbítek. „Can`t Get Enough“ celou desku startuje a úplně nejštastnější otvírák to není.
Horší ale je, že další dvě skladby „Getaway“ a „Roll The Joint“ vykazují spíše únavu než mladickou radost (která by se od Durbina čekala) a i když špatné nápady neobsahují, ospalost je asi to nejhorší, co může rock n`rollovou kapelu postihnout. Že by se projevoval věk rytmické sekce Frankie Banali – Chuck Wright? Tak hrozné to snad nebude. Následující „Freak Flag“ je totiž vcelku dobrým kouskem, který sice zbytečně jede v klasických kolejích osmdesátých let, ale svým vzdušným stylem už jakési ambice naznačuje. U „Wasted“ je už pak všechno skoro v pořádku a kapela se nejvíce srovnává v bluesové „Still Wild“, která je jedním z vrcholů desky. Tím druhým je bezpochyby dvojice skladeb „Renegade“ a baladická „The Road“, kde je jasně cítit, jak Durbinův hlas kapele prospěl a oběma věcem dává křídla.
Ovšem ani zmíněné pozitiva nemůžou zakrýt fakt, že deska působí tak trochu rozpačitým dojmem. Na jednu stranu by chtěla oslovit mladé přiznivce, na stranu druhou nabízí muziku starou až běda, navíc se zbytečně velkým množstvím bluesových pasáží. Ano, ty jsou na „Road Rage“ spíše na škodu, protože Quiet Riot byly ve své době neskutečně energická kapela. To dnes nejsou. Hůl ale lámat netřeba, všechno by měla ukázat další deska, kde by se do skladatelského procesu měl zapojit i samotný zpěvák. Vnese tedy větší nadhled?
|
