Že byla „Just Push Play“ přehmat, toho si byla vědoma kapela brzy po vydání. Přestože deska, poháněna singlem „Jaded“ vystřelila hned po vydání na druhou příčku americké hitparády, brzy z ní putovala na mnohem nižší pozice. Horkotěžko to dotáhla na platinu a fanoušci se netajili tím, že pro ně album představuje rozčarování. Ani vydavatelská společnost nebyla spokojena a kapela musela přemýšlet, jak odčinit škody. Na nové album, které by vyšlo brzy po „Just Push Play“, ale síly nebyly. Členové kapely už dávno žili své soukromé životy, se kterými se přece jen tvorba další nových skladeb až tak úplně neslučovala. Navíc turné k „Just Push Play“, ač byla deska jen průměrnou, bylo opět hojně navštěvované a kapela na něm strávila hodně času.
Právě při koncertech (což byly jediné chvíle, které členové kapely trávili společně) vzešla původní myšlenka na album „Honkin` On Bobo“. „Byli jsme vždycky fanoušky starého blues,“ tvrdil v interview Brad Whitford, „a tak jsme chtěli hudbu, kterou jsme poslouchali jako děti a teenageři přiblížit našim fanouškům.“ Důvod byl i jiný. „Honkin` On Bobo“ mělo fanoušky také přesvědčit, že experimenty s moderními technologiemi na „Just Push Play“ jsou pro Aerosmith už pryč a že kapela stále zůstává věrná své podstatě. Drsné kytarové hudbě. Z tohoto pohledu by „Honkin` On Bobo“ představovalo ideální album.
Tentokrát žádná drahá studia, žádné zbytečné samply, žádné počítače, žádné digitály. Jen pět chlapů, stará hudba a ranč Joea Perryho poblíž domovského Bostonu. Právě tam totiž tato deska v parném létě roku 2003 vznikala. Bylo rozhodnuto, že kapela nahraje deset až dvanáct skladeb, na kterých se shodli všichni členové kapely. Všechno pak probíhalo bezprostředně, rychle a výsledek také tak zní. „Honkin` On Bobo“, které se skládá z jedenácti coververzí starých bluesových skladeb ze třicátých, padesátých a šedesátých let a jedné zbrusu nové skladby z pera Tylera, Perryho a Martiho Frederiksena („The Grind“), nepostrádá radost ze společného hraní a je z něj cítit, že kapela ji nahrávala od srdce. Podle dobových rozhovorů panovala při tvorbě alba velmi dobrá nálada a jak tvrdil Tyler, kapela si jej užila víc, než všechny ty pytle drog, které kdy zkonzumovala.
Jak se dalo čekat, z tracklistu, „Honkin` On Bobo“ je nehitová deska, která je ovšem plná muzikantství a bluesové čistoty. Tu odráží i jediná novinková a autorská věc „The Grind“, kde prim hraje explodující Perryho kytara a klasicky frázující Tyler. Staré skladby, které slouží jako poklona takovým autorům jako Sony Boy Williams, Fred McDowell, Gary Davis, Willie Dixon či kapele Fleetwood Mac, hrají Aerosmith s úctou k originálu, ale nezapomínají jim dát i současný drajv a tvář nového tisíciletí. Proto i když je „Honkin` On Bobo“ braná jako normální řadová deska, je to spíše záležitost pro fajnšmekry, kapelu samotnou a může i sloužit jako poděkování skalním fanouškům. Na autorskou desku si totiž museli počkat až do roku 2012, což byla tehdy ještě hudba daleké budoucnosti. V té době ani nikdo nemohl tušit, že budoucí album „Music From Another Dimension!“ možná napíše poslední část tohoto strhujícího příběhu a i když se nakonec nezařadí mezi největší klenoty jejich diskografie, na samém chvostu se také krčit nebude.
„Kapela si poprvý po třiceti letech dala pauzu,“ mluví Tyler o polovině minulé desetiletky. „Všichni odjeli na Floridu, koupili si auťáky, šoustali a jedli zmrzlinu, zatímco ode mě odešla manželka.“ V té době měl zpěvák i další problémy, když chytil žloutenku, po které se stal zase závislým na prášcích k utišení bolesti. Následovala opět léčebná kůra (kde se mimochodem údajně potkal s bývalým bubeníkem Guns N`Roses a feťákem non plus ultra Stevenem Adlerem), po které se ale dokázal znovu postavit na nohy, zasednout v porotě soutěže American Idol a ještě další léta vést Aerosmith několika úspěšnými turné. To současné má být údajně poslední. Jenže, co kdyby nebylo...
|
