S Paradise Lost je to těžké. Svou poslední deskou „The Plague Within“, přestože jí řada fanoušků přivítala, popřela vývoj, který za svou kariéru absolvovala a obloukem se vrátila ke kořenům debutu „Lost Paradise“ z roku 1990. Proč takový tah, když má tahle kapela na svém kontě tak stylotvorná a zásadní díla jako „Icon“, „Draconian Times“ a „One Second“? Uspokojivé vysvětlení chybělo. Paradise Lost jako kdyby odvrhli to nejzajímavější, co jejich tvorba po léta nabízela a i když v novém tisíciletí přece jen trochu tápali, desky jako „Symbol Of Life“ (především), „Paradise Lost“ nebo „Tragic Idol“ nebyly vůbec špatné a proto se tento návrat k dřevnímu doom/death metalu zdál až nepochopitelný. Ovšem kdo vidí do nitra umělcova…
„The Plague Within“ nakonec ukázala, že si své místo v diskografii přece jen zaslouží, i když se nemůže rozhodně řadit vedle zmíněných monolitů z poloviny devadesátých let, ani mezi zdrařilejší alba let pozdějších. Kapela si za poslední deskou ale stála, což dokazovaly nejen propagační rozhovory (tam je vychvalování nového materiálu nutnost), ale i interview, která poskytovali Paradise Lost před vydáním novinkového alba „Medusa“.
Bylo tedy už dávno před vydáním jasné, že se bude jednat opět o materiál, který bude nejvíce příbuzný s jejich začátky. Dokonce zpěvák Nick Holmes tvrdil, že novinka má asi nejblíže k desce „Shades Of God“. A s tím se v podstatě dá i souhlasit, ovšem s tím, že tak skvělé věci jako „Pity Of Sadness“ nebo „As I Die“ zde najít nemůžete. Prostě to už dnes Paradise Lost neskládají. „Medusa“ proto opět rozdělí příznivce na dva tábory. Těžko totiž uspokojí ty, kteří měli rádi jejich nejslavnější období, ovšem, ti kteří na ně kvůli experimentům typu „Host“ dávno zanevřeli, budou pravděpodobně spokojeni. Alespoň stylově.
Nebudeme si totiž nalhávat to, že jsou Paradise Lost stále skladatelsky tak invenční, jako byli v dobách svých začátků, kdy dokázali přijít s tak skvělou věcí jako byla „Gothic“, která rázem bořila mantinely a zažité míty o death metalu padaly. Úplně bezzubí nejsou, ale dřívější jiskra je už tatam. Navíc je „Medusa“ hodně nepřístupná deska, což jasně dokladuje hned úvodní „Fearless Sky“, osmiminutová suita rozjíždějící se zvukem hammondů, zaujme sice (jako už tradičně) Mackintoshovými kytarovými vyhrávkami, které se již postupem let staly legendárními, ale jinak tápe a posluchač v ní jen těžce hledá záchytná místa. Nick Holmes se už opět definitivně pohybuje (z drtivé většiny) v hlubokých murmurových polohách, přestože místa, kde zpívá čistým hlasem, což je zejména „The Longest Winter“ nebo titulní „Medusa“, patří k tomu nejlepšímu co novinková kolekce nabízí.
Škoda jen, že se jedná jen o zajímavé momenty, protože většina skladeb (převalujících se v pomalých doomových tempech) jsou nenápadité kousky typu „From The Gallows“, „No Passage For The Dead“ nebo „Blood & Chaos“, kde sice kapela hraje dobře, Holmes svého murmuru využívá rovněž slušně (i když mnohem lepší by bylo kdyby skutečně zpíval, protože hlas stále ještě má), ale co naplat, když člověk něco podobného od Paradise Lost slyšel už dávno a to v lepším provedení. Kupodivu zajímavější jsou pak bonusy „Shrines“ a „Symbolic Virtue“ (ještě doplněné dávnou „Frozen Illusion“ z debutu „Lost Paradise“), jež nabízejí mnohem pestřejší paletu nálad a kompozičních nápadů než většina zbytku desky.
Navíc „Medusa“ rozhodně není deska na první poslech. S přibývajícími prozkoumáváními její síla sice trochu roste, ovšem žádný velký zázrak se nekoná ani tak. Zůstane jen potvrzení toho, že tahle kapela má definitivně už svá nejlepší léta za sebou.
|
