Pojmenujete-li svoji kapelu Thrashing Machine, lze poměrně snadno předpokládat, jakému že stylu se asi budete věnovat. Jenže u čtveřice ze Šestajovic je to malinko jinak. Hudbu, kterou prezentují na svém debutovém albu „Disease Called Human Mind“, kluci sami nazývají progresivním thrash metalem, kteréžto spojení může být poměrně neortodoxní a nepříliš obvyklé. Problém (a bude jich víc) však je, že propojení těchto dvou stylů pojali Thrashing Machine takovým způsobem, že u obou zdrojů otupili jejich nejsilnější zbraně. U problémových položek je třeba zdůraznit fakt, že všeho moc škodí a debutové album s délkou téměř pětasedmdesáti minut je pro kapelu za dané konstelace příliš velké sousto, nemluvě o tom, že ke zmínce na stránkách Thrashing Machine o několika změnách zpěváka je třeba dodat, že ještě delší hledání a další změna by nemusela být až tak na škodu.
Thrashing Machine před dvěma lety vydali EP „Insight“, na které navazují aktuálním dlouhohrajícím debutem tak úzce, že kompletní pětici skladeb z „Insight“ použili i v tomto kole znovu. Celá kolekce však tvoří jednolitý celek, je tedy zřejmé, že přesně to je ta cesta, kterou Thrashing Machine chtějí jít. Pokud bych měl hledat bod, na který by bylo celkem snadné posluchače k poslechu „Disease Called Human Mind“ nalákat, byl by to fakt, že se na albu ustavičně něco děje. Jenže (a jsme u toho, jak Thrashing Machine otupili ostří progresivního metalu) ty nápady nejsou tak silné a neotřelé, aby udrželi pozornost nejen v rámci celého alba, ale ani v rámci jednotlivých skladeb. Navíc (a jsme u toho, jak Thrashing Machine otupili ostří thrash metalu) kluci nemají kdovíjak zásadní potřebu něco urvat klasickou akční silou tohoto stylu, či ji nahradit neokoukanou nápaditostí. A když už na tento krok dojde, tak se buď rychle vyčerpá, nebo se často schovává pod neohrabaným hlasem, který se díky své stereotypnosti (tu podporují i víceméně naprosto statické vokální linky) stává jednoznačně nejnudnější a postupně stále otravnější položkou nabídnutého menu. Z toho by mělo logicky vyplývat, že by měla zabrat alespoň instrumentálka „Solaris“. Ta je sice skutečně nejzajímavějším kouskem desky (tohle tvrzení se opírá zejména - a to platí v rámci celého alba – o pomalé přemýšlivé kytarové vyhrávky), ale (a jsme zase na tom sam0m kolotoči) snažit se smysluplně utáhnout víc než jedenáct minut je zatím nad síly kapely.
Rozhodnutí, jestli ty (eufemisticky řečeno) rozpaky, které mě nad „Disease Called Human Mind“ zcela ovládly, pocházejí z toho, že se kluci snaží jít neprošlapanou cestou a tudíž jejich muzika neleze až tak snadno do uší, nebo z toho, že se jim přes veškerou snahu nepodařilo přijít s natolik silným nápadem, který by měl šanci se v hlavě zachytit a navíc jejich střípky ještě úplně zbytečně zasypali nesmyslně přepálenou délkou alba (hlasoval bych za druhou možnost), nechám na vás. Za mě je to palec směrem k hlíně.
|
