Mark Shelton a jeho Manilla Road jsou prostě neúnavní. I přesto, že se jim jakýkoliv komerční úspěch vyhýbá jako čert kříži, co dva roky hrstku svých věrných fanoušků zásobují novými alby, kterými jako kdyby chtěli stále více přiživovat svůj kutovní status z osmdesátých let. Tehdy si svou specifickou hudbou, která je samozřejmě nejvíce házela do pytle s US powermetalovými kapelami typu Jag Panzer, Metal Church, Virgin Steele, Helstar, Omen nebo Vicious Rumors, ale nezapomínala ani staré hardrockové kořeny, vydobyli na scéně své místo a pro některé fanoušky se stali doslova nepostradatelní. Přes problémy, kdy jeden čas Manilla Road byli spíše Sheltonovou doprovodnou kapelou (je tomu vlastně po celou dobu jinak?), doklopýtala tahle kapela až ke svému osmnáctému albu. Bratru, úctyhodné číslo…
Manilla Road je kapela, která se skoro nikam nevyvíjí. A proto i na novince „To Kill A King“ zůstává pro své fanoušky důvěrně známou partou, která stojí především na kytaře Marka Sheltona. Ta sice není geniálně objevná, ale jeho riffy (a především pak některá sóla) mají slušný potenciál a několik velmi dobrých nápadů. Skoro až by se dalo říci, že zachraňují celou desku, která skutečně není bůhvíjaká. Možná je místy o fous lepší než dva roky stará „The Blessed Curse“ (v jiných částech to zase neplatí), ale jinak se liší jen v drobnostech. Manilla Road tedy neuhýbají ze svého standardu, který se drží jen lehce nad průměrem.
a
Paradoxně nejsilnější je tahle kapela v úvodní a zároveň titulní věci „To Kill A King“, která na ploše deseti minut (!) nejprve trochu vykrádá, ale posléze vcelku obstojně rozvíjí riff ze sabbathovské „Sabbath Bloody Sabbath“. Hudebně se také pohybuje v teritoriích zmíněné anglické legendy, což je pro Manilla Road taková malá spása. Tam totiž ani moc nevadí velmi limitovaný a místy až docela nepříjemný hlas Bryana Patricka, který se za devizu kapely dá označit skutečně ztěží. V „To Kill A King“ působí ale účelně a nepoškozuje atmosféru skladby. Tak se děje i v několika dalších věcech. Především pak v těch, které se pohybují ve středních a pomalejších tempech. Proto mezi nejlepší kusy desky lze zařadit „In The Wake“ se slušným, melodickým refrénem, „The Arena“, kde má navrch Sheltonova sólující kytara a „The Other Side“, jenž se pohybuje v bažinatých vodách stoner metalu.
Jinde už to tak slavné není, protože „Conqueror“ musí zachraňovat jen chaotické kytarové sólo po vzoru Kerryho Kinga ze Slayer, „Never Again“ zase funguje jen v pomalejších částech, její postupný rozjezd je jen na škodu věci. Na konci alba, ve trojici skladeb „Castle Of The Devil“, „Ghost Warriors“ a „Blood Island“ (se strašlivým úvodním sólováním) už Manilla Road nepokrytě nudí a posluchač si už jen přeje, aby deska skončila. K jejím neduhům pak lze přičíst i více než hodinovou stopáž, na kterou Manilla Road nemají nápady ani náhodou.
Když to tedy shrneme, je „To Kill A King“ nepřekvapivá deska. Svůj vrchol si odbyde na začátku a v druhé polovině pak už její kvalita klesá, aby na konci skončila v pěkném marastu. Skalní fanoušek kapely bude pravděpodobně spokojen, protože dostane to, co od svých Manilla Road žádá. O získání nových příznivců ale nemůže být ani řeč. Tahle kapela už hraje jen pro svůj uzavřený okruh Manilla Army.
|
