MISANTHROPY - Prelude To Execution
Skončí někdy příliv kvalitních thrashmetalových alb? Těžko říct, ale jestli se budou nové příspěvky pohybovat v mistrovských intencích EP „Prelude To Execution“, jehož prostřednictvím letos debutovala španělská smečka Misanthropy, pak nemám o budoucnost tohoto žánru nejmenší obavy. Zde je ovšem thrash metal napnut ještě do dalšího stylu, což má plně na svědomí zpěvačka Daniela Venero, která je nejen pohledná, ale hlavně dokáže nasadit uhrančivý a jedovatý blackový skřekot (zní trochu jako Dani Filth na heliu). Autoři pak tento excentrický vokální výraz podporují mimořádnou instrumentální nápaditostí, ve které míchají tempa tak, aby více vynikly dominantně rychlé pasáže, jež zase dopují rtuťovité riffy, neurotická sóla nebo nenápadně vnášené melodie. Skladatelská invence přitom nezná mezí a zaručuje vysokou zážitkovou trvanlivost, kdy i po několika posleších vyskakují nové atraktivní motivy. Dočkáme se moderně podchycených vyhrávek („Execution“), heavymetalových sól („House Of Shadows“) nebo blast beatů, které zde – na rozdíl od jiných spolků – nejsou zakomponovány pouze na efekt, ale tvoří smysluplnou stavební funkci (např. opus „Visions Of Flesh And Blood“, kde se Daniela pustí na malý moment do deathového growlingu). Španělé se nedrželi zpátky ani na úrovni hrací doby, a přestože jde oficiálně o EP, dočkáme se bezmála třicetiminutové hudební nálože. Úžasně našlapané, animálně živelné, misantropicky nasrané a v neposlední řadě slušně ozvučené. Dobrá práce!
8/10
YouTube ukázka - Execution
IMPALERS - The Celestial Dictator
Dánové Impalers si na základě předešlých dvou desek udělali – minimálně v mých očích – velmi slušné jméno. Do novinky „The Celestial Dictator“ (která navazuje na dvouletý interval dělící první dvě fošny) jsem se proto zaposlouchal s velkou chutí, abych po dohrání posledního tónu desky zůstal v malinko rozpolceném stavu. Pánové se totiž chvílemi ještě hlouběji pouštějí na jiná žánrová území a svůj tradičně zčernalý thrash´n´punk (přívlastek „blackened“ dodává zejména zpěvákovo chroptění) rozptylují do moderně laděných zákoutí. Jakoby by si ale chtěli fanoušky přichystat pomalu, v úvodních třech palbách jedou svůj tradiční metalový čardáš, a to v opět výrazně kvalitní formě, která se vyznačuje postupnou akcelerační gradací, kdy autoři v prvním štychu „Terrestrial Demise“ ještě rytmické zabijačky občas zpomalí, aby v navazujícím kusu „Terrorborn“ o něco přišlápli do pedálů a v songu „Color Me White“ už – po Arayovském zařvání – rozpoutali masakrální, částečně až chaotickou smršť. Závěr této skladby se ale nese v nečekaném zpomalení, jehož zlověstnost se přenáší i do úvodního vybrnkávání další kompozice „Into Doom“. Právě v ní už zazní inklinace k novějším skladatelským tvarům, i když stále opatrně, asociační vyvolávání staré Metallicy, které zde uslyšíme, navíc známe z minulé studiovky „God From The Machine“, v půli songu se nicméně nálada překlopí v heavymetalové trylky (jež pro změnu upomenou Iron Maiden), aby kytarová hra nakonec atakovala powermetalové mety. To lze vnímat jako zajímavé zpestření, v trojici následujících skladeb už ale nabude flirtování s modernou výraznější podoby, když je opět charakterizováno zejména vokály, které přecházejí do čisté melodiky a najednou připomínají party jako Machine Head nebo Trivium. Nevím, co k takovým postupům dánské muzikanty vedlo, nicméně platí, že jsou v takových okamžicích méně zábavní a víceméně tuctoví. Ale protože instrumentace pořád kypí thrashmetalovou chytlavostí (hlavně riffy v náseru „Believe“ mají parádní šťávu!), ve výsledku se nejedná o nic dramatického a novinka Impalers nakonec zase patří mezi dobré žánrové příspěvky. Teď nezbývá než doufat, že stylová transformace, zde zatím jen mírně nastíněná, nedojde někdy v budoucnu hotové podoby.
7/10
YouTube ukázka - Terrestrial Demise
GRINDPAD - Sharkbite!
Závěrečné dílo dnešní trojice patří opět mezi krátké nahrávky. Nizozemci Grindpad ostatně prozatím jiné nosiče nevydali („Sharkbite!“ je v pořadí již čtvrtým EP), a možná je to dobře, jelikož crossover jimi prezentovaný funguje lépe ve střízlivě dávkovaných časových intervalech. Lépe pak vynikne riffová koncentrace, kterou je čtveřice nových songů doslova natlakovaná! Zde jde totiž o hudbu značné kvality (zhruba ve stylu Italů Alkol), kdy se autoři projevují jako skuteční mistři stylu, a to bez nejmenší nadsázky. Okamžitý nástup jízdy „Not Fucking Dead!“ automaticky vtáhne, kytary dupou jako stádo buvolů, vokální fráze bují dynamikou, zpod tónů čouhá punková energie, zpěvák Olivier se dokonce na chvíli pokouší o growling ala John Tardy z Obituary. Zábava je to každopádně výborná, což ještě potvrdí nasekaný rozjezd titulní položky, kde dále fungují mohutné kytarové valy, sólové vyhrávky i skandované vokály, které hledají inspiraci v kultovních skladbách Amíků M.O.D. Kus „The Lion´s Strife“ z punkového startu přejde do hravě šlapavých temp, nátisk „Come In Peace (Go In Pieces)“ pak obestírají riffové hradby, v jejichž středu se zlatí melodická sólová oáza. Dojezdové „Outro“ jenom poklidně ukončí tuto skvělou crossoverovou párty, ve které autoři nenechali nic náhodě a svůj talent podpořili jednak dobrý soundem, jednak art-workem z dílny slavného Eda Repky. Čertovsky povedené EP!
8/10
YouTube ukázka - Sharkbite!
|
