Když si to zrekapitulujeme, musíme nutně dojít k závěru, že žádná z desek Lynch Mob nebyla úplná bomba, ale že se vždycky jednalo jen o lehce nadprůměrná díla. Nejznámnější a samozřejmě nejúspěšnější byly ty první dvě - „Wicked Sensation“ a „Lynch Mob“, které se vezly na vlně úspěchu kytaristy George Lynch z osmdesátých let s Dokken, ovšem ani ony nedokázaly po stránce kvalitativní (o té komerční se bavit nemusíme) navázat na Lynchovo působení u Dona Dokkena. Když se budeme přibližovat blíž k současnosti a nevezmeme v potaz tragickou rapmetalovou „Smoke This“, dojdeme pravděpodobně k závěru, že Lynch Mob od svého definitivního návratu v roce 2009 točí sice desky na určité úrovni, které má ale cenu poslouchat spíše kvůli instrumentálním výkonům (už jen principál Lynch byl vždycky muzikant od pána boha) než kvůli kdovíjak skvělým skladbám.
Když před dvěma lety Lynch Mob vydali album „Rebel“, nebyla to žádná sláva a více než tento počin mohla posluchače zaujmout Lynchova sólovka „Shadow Train“ nebo jeho spolupráce s frontmanem Stryper Michaelem Sweetem (která se mimochodem už velmi brzy dočká dalšího pokračování). “Rebel“ dojela jak na nedostatek kvalitního materiálu, tak i na to, že Lynch Mob v té době nebyla funkční kapela a že Lynche a dlouholetého zpěváka Oniho Logana doplňovala jen najmutá rytmická sekce – basista Jeff Pilson (Lynchův starý známý z dob Dokken) a bubenický světoběžník Brian Tichy. To už je však dnes jinak, protože Lynch Mob se opět prezentují jako čtyřčlenná kapela, kde s Lynchem a Loganem působí bývalý basista Great White a Quiet Riot Sean McNabb a někdejší bubeník Bulletboys Jimmy D`Anda. Papírově tedy sestava zajisté velmi silná.
V případě novinky „The Brotherhood“ se určitě nečekala znovu žádná převratná deska. Dá se říct, že spíš pokračuje v jasné tradici Lynch Mob, nabízí skvěle zvládnuté řemeslo, které staví zejména na Lynchově výtečné hře a nakonec i na Loganově příjemném zpěvu. Tento zpěvák sice není bůhvíjak osobitý, ovšem své party zvládá s rukama v kapsách. Nabízí se tedy srovnání s dva roky starou „Rebel“ a v tomto případě se dá „The Brotherhood“ považovat za desku velice vydařenou. Opět to samozřejmě není počin, který by bořil zavedená pravidla nebo oplýval naleštěnými hity, ale tentokrát přece jen Lynche a spol. zastihl v té lepší hodince.
To se projeví především v první polovině desky, kde úvodní dvojice „Main Offender“ a „Mr. Jekyll And Hyde“ působí docela sympaticky, ale svůj vrchol si deska prožije v následujících „I`ll Take Miami“ a „Last Call Lady“. První jmenovaná je ostřejším kouskem, který staví hlavně na sekané lince zpěvu ve sloce a zajímavém refrénu, jež do posluchače pumpuje správný groove skrze Lynchovy kytarové laufy. „Last Call Lady“ je oproti tomu až popmetaová věc, která se netají radio friendly přístupem a jasně postaveným hitovým refrénem. Druhý vrchol alba pak přijde s hudebně možná nejzajímavější „The Forgotten Maiden`s Pearl“, kde není nouze o karibské či mexické rytmy a všudypřítomný opar psychedelična.
Horší je to ale s druhou polovinou desky, konkrétně od skladby „Until The Sky Comes Down“, která sice zaujme chytlavou slokou, ovšem nefunkčí refrén skladbu rozmělní. Řetěz padá. A nahodit zpět se jej už úplně neppovede. „Black Mountain“ nebo „Dog Town Mystics“ pak představují skutečně jen zručně zmáknutou práci, která ale posluchače nedokáže ničím úplně zaujmout. Lépe je na tom balada „Miles Away“, kterou obepíná bluesový duch a Logan v ní podává skoro velice silný výkon. Naproti tomu závěrečná (bonusovka) „Until I Get My Gold“ je jen plácnutím do vody, naprosto zbytečným kouskem.
I přes výše zmíněné nedostatky je nutné zmínit, že s „The Brotherhood“ má posluchač co do činění s tou lepší deskou z diskografie Lynch Mob. Možná by se novinka mohla řadit jen krůček za první dvojici alb z počátku devadesátých let, protože následné albové pokusy (ať už o pátrání po nových cestách nebo hledání staré tváře) strčí do kapsy. A ta sedmička je pro Lynch Mob v tomto případě známka dost dobrá.
|
