Štěstí se na britskou pětici usmálo hned z počátku kariéry, kdy byla běžně obsazována do sestavy kapel na Download Festivalu v Donningtonu (pokračovateli slovutného Monsters Of Rock), aby je nakonec pak na turné vytáhli samotní Iron Maiden. Ovšem do povědomí širší veřejnosti nejvíce vstoupili, když si jejich kytaristu Richieho Faulknera vybrali Judas Priest jako nástupce legendárního K.K. Downinga. Jenže v té době už Faulkner hrával spíše s dcerou Stevea Harrise z Iron Maiden, takže Voodoo Six tuto ztrátu přežili bez úhony a dodnes vydávají své desky. Aktuální „Make Way For The King“ je v pořadí už pátá kolekce. Voodoo Six na ní opět chtějí fanoušky hard rocku a heavy metalu přesvědčit, že by to měli být oni, kdo jednou zastoupí místo po ikonách stylu, které se už pomalu chystají do důchodu.
Adeptů na ta místa by byla hromada a Voodoo Six, stejně jako drtivá většina ostatních, zatím nedokázali plně přesvědčit. Jejich čtyři předchozí desky se sice vyznačovaly dobrými instrumentálními výkony (což je dnes už samozřejmost), slušným songwrittingem, ovšem nebylo to nic, co by je vyvádělo ze zástupu stovek a tisíců ostatních kapel. Voodoo Six proto vždy představovali řemeslně dobře zvládnutou hudbu, která se pohybuje na pomezí hard rocku a heavy metalu (a daleko nemá ani k epičnosti současných Iron Maiden), ovšem přidaná hodnota veškerá žádná. Čili slušné kousky, které nepadají do průměru, ale nijak se nederou do výšek.
Od každé další desky těchto Britů si může posluchač slibovat, že to bude právě ona, která prolomí ledy a u každé je pak trochu zklamaný, že se tak nestalo. Nejinak tomu je i s novinkou „Make Way For The King“, kde je snad ještě více cítit snaha o to, aby kapelu brali všichni smrtelně vážně. Ovšem ani tahle deska z Voodoo Six nové tahouny stylu neudělá, přestože se opět nejedná o žádný propadák. Její začátek sice není bůhvíjaký a hned dvě úvodní skladby, moc neříkající otvírák „Electric“ a trochu zmatečná titulní věc, se skoro až metalcorovým řevem novice za mikrofonem Nika Taylora-Stoakese, nenaznačí nic o proklamované výborné kondici formace. Deska se proto začne ztuha rozjíždět až ve třetí „Let Me Walk“, která pošilhává po větší epičnosti a rozhlíží se po teritoriích, kde byli jako doma diovští Rainbow.
Počínaje touto skladbou začne „Make Way For The King“ nabývat a bytnět a tím pádem se stává o něco silnější. Svůj vrchol pak zažije v dvojici věcí „Riot“ a „Amen“, kde dosahují Voodoo Six hranice svých současných možností. K těm lepším kouskům desky lze zařadit i dvě odsýpavé kompozice „Until The End“ a „Wasteland“ a především další epickou „The Chocking“, která ve své sloce skoro až nápadně bude připomínat dílo „Sorry“ z gunsovské „Chinese Democracy“, aby pak v refrénu žila už svým vlastním životem.
I přes místa, kde kapela zní skutečně dobře, zůstává „Make Way For The King“ opět „jen“ deskou s příslibem, stejně jako tomu bylo u předchozích nahrávek. Voodoo Six jsou pravděpodobně s přibívající kariérou více epičtí, což je možná cesta, kterou by se kapela v budoucnu mohla vydat a kde by byla pevnější v kramflecích. Nový, zlepšující se vokální projev Taylora-Stoakese by jim k tomu prostor dával… Takže, uvidíme...
|
