Gun jsou v posledních letech opět kapelou na výsost živou a jejich comeback už trvá stejně dlouho, jako jejich nejslavnější období, ohraničené alby „Taking On The World“ (1989) a „0141 632 6326“ (1997). Dnes už nejsou pro hudební mládež (především na britských ostrovech) tak vzrušující jako v době svých začátků, ale určitě patří k těm kapelám, jejichž návrat měl smysl. Vždyť mají na svém kontě od roku 2009 jedno vynikající a dvě velmi slušná alba. I když už dnes nemají ve svém středu zpěváka Marka Rankina, jsou posíleni o někdejšího kytaristu Bruce Dickinsona a Robbieho Williamse, Alexe Dicksona, takže klid…
S novinkou „Favourite Pleasure“, která vychází v absolutní tichosti, to vypadá, že v řadách Gun vládne dokonalá pohoda a že atmosféra v kapele nemůže být lepší. Už jen dvouletý interval mezi vydávanými deskami o tom může svědčit. Přestože se v kapele opět trochu promíchala sestava, když kytaristu Johnnyho McGlynna nahradil zmíněný Alex Dickson, určitě to nevypadá na to, že by podobné kotrmelce Gun nějak škodily. A i když „Favourite Pleasure“ můžeme jen stěží počítat za jejich nejlepší dílo (a to ani v postcomebackové éře, protože tento titul si pro sebe s převahou urvala deska „Break The Silence“), je nutné na tomto místě zmínit, že novinka určitě neklesá někam do šedi průměru, ale místo toho ukazuje, že Gun neztratili schopnost psát slušně melodické i rockově odpíchnuté skladby.
A to vlastně „Favourite Pleasure“ charakterizuje dokonale. Je to zábavná rocková deska, která v sobě ukrývá čtrnáct šikovně napsaných věcí, které (tu velmi zdařile, onde už méně) naplňují podstatu zasloužilé rockové kapely, jež má stejně daleko ke klasickému ostrovnímu hard rocku, k hitparádovým americkým vrcholům a nakonec i k troše té alternativy. Ta převažuje především na začátku alba. Proto start trochu brzdí, jelikož tohle je poloha, která Gun sluší ze všech nejméně. Úvodní „She Knows“ pošilhává po klasické kytarovce devadesátých let a následující „Here`s Where I Am“ se zase tak trochu pohybuje ve světě Oasis.
I když titulní „Favourite Pleasure“ začíná spíše taneční diskotékou osmdesátých let, Gun v ní poprvé na nové desce opět nabídnou pestrou paletu potencálních hitů a především silných refrénů. „Take Me Down“ pak exploduje ve stadionovém refrénu, kde Dickson maluje překrásné vyhrávky a tím se kapela dotýká svých nejlepších chvil. Nejen na nové desce, nejen v postcomebackové éře, ale v celé své historii. Takových věcí, které rozhodně stojí za zaznamenání, je na „Favourite Pleasure“ povícero.
Se „Silent Lovers“ se deska dostává do své nejlepší fáze, která kulminuje ve dvojici „Without You In My Life“ a „Tragic Heroes“, kterou nakonec podpoří i vynikající cover „(You Gotta) Fight For Your Right (To Party)“ od Beastie Boys. Zen se sice už dočkal zpracování od mnoha umělců, ovšem Gun mu se svou verzí ostudu nedělají. Naopak mnohem méně sedí už zbytečnými bonusy natahovaný konec desky, která v nejlepším případě měla končit právě zmíněnou předělávkou Beastie Boys. V takovém případě by se „Favourite Pleasure“ mohla směle rovnat dnes už kultovní „Swagger“ nebo pět let staré „Break The Silence“.
I přes pár nedostatků je „Favourite Pleasure“ velmi vydařená deska, která jen potvrzuje Gun v pozici zkušených hudebníků a skladatelů, jejichž pramen ještě zdaleka nevysychá. Navíc, jak to vypadá, jsou Gun na vzestupu, protože tato novinka působí přesvědčivějším dojmem než minulá „Frantic“. Od téhle kapely se třeba ještě dočkáme několika alb, které budou stát za zaznamenání.
|
