Přestože kutovní doommetalová či stonerrocková parta Trouble z amerického státu Illinois je stále ještě počítána za aktivní kapelu, jejich dlouholetý frontman Eric Wagner s nimi už nemá devět let nic společného. Ovšem to, co s nimi dokázal od vzniku v roce 1979 až do léta 2008, kdy Trouble opustil, se nedá jen tak pominout. I když raná alba se míjela tak trochu účinkem, od eponymní desky z roku 1990 přes dva skutečné majstrštyky „Manic Frustration“ a „Plastic Green Head“ se Trouble stali skutečně respektovanými hudebníky a sám Wagner byl v té době na svém tvůrčím i hudebním vrcholu. Ovšem v té době jej také ničila alkoholová závislost i experimenty s drogami a proto další léta jeho kariéry už tonou v mlze. Když se pak s Trouble pustil do comebacku, nebyli už naladěni na stejnou vlnu. Wagner odešel a jeho místo postupně obsadili Kory Clarke z Warrior Soul, aby nakonec na pěveckém postu zůstal Kyle Thomas.
V posledních letech se Wagner opět probral k aktivitě. Nejenže se svými někdejšími spoluhráči z Trouble postavil kapelu The Skull, s níž v roce 2014 vydal debut „For Those Which Are Asleep“, vede i svou další kapelu Blackfinger. V té má hlavní slovo on a přestože se nejedná o jeho sólový projekt, kapela těží především ze síly jeho jména. Když Blackfinger vydali před bezmála čtyřmi lety svůj debut, jednalo se o desku, která nepřinesla žádná velká překvapení. Jejich muzika je možná o něco psychedeličtější a trochu více zahuštěná než tomu bylo u Trouble a než je tomu u The Skull, ale stále nese jasný Wagnerův otisk.
A to samé platí i v případě dvojky „When Colors Fade Away“. Ta pokračuje tam, kde bezejmenný debut končil. Opět má posluchač co do činění s podladěnými riffy, které mohou evokovat první alba Black Sabbath a pomalými, táhlými skladbami, které jsou naprosto zbaveny rock n`rollové bezstarostnosti a kterým je nejlépe v nepropustných bažinách podladěných tónů a zmrzačeného blues. Nejlépe to charakterizuje hned titulní věc, která celou desku otvírá. Nastolí tak jasnou atmosféru, která je v případě „When Colors Fade Away“ stísněnější než tomu bylo u Wagnerova nejslavnějšího působiště. Jinak ovšem styčné body zůstávají zachovány.
Novinka Blackfinger je samozřejmě hitů pustá deska. Možná o to více působí semknutěji, sevřeněji a rezignovaně na nějaké zbytečné experimenty. Tady se hraje podle jasných pravidel, která mají své kořeny v sedmdesátých let (ostatně jako celé Wagnerovo muzicírování) a kde hraje baskytara (však je také Matthew Cross jeden z hlavních skladatelů souboru) stejně důležitý part jako obě kytary. Místy, jako třeba ve skladbách „My Old Soul“ nebo „Crossing The River Turmoil“, se Blackfinger dotýkají hájemství, kde si v dobách „The Angel And The Dark River“ nebo „Like Gods Of The Sun“ libovali My Dying Bride, či raní Cathedral.
Pokud tedy máte rádi léty prověřený skladatelský rukopis Erica Wagnera, tahle deska vás zklame asi jen těžko. Představuje standard, který má tenhle muzikant (i jeho současná parta) už daný. Když si pak uvědomíte, že svůj vrchol prožil tento osmapadesátiletý muzikant před pětadvaceti lety, bude se „When Colors Fade Away“ poslouchat zase o něco lépe.
|
