Power Quest vzešli z druhé powermetalové vlny a vždy patřili mezi její nejlepší představitele. Postupně se ale příznivý osud od těchto Britů odklonil, nejprve se po čtvrté řadovce „Master Of Illusion“ odporoučel zpěvák Alessio Garavello, aby nakonec lídr a zakladatel Steve Williams před čtyřmi lety celou záležitost rozpustil. Což samozřejmě zanechalo mnoho fanoušků ve smutném rozpoložení, o to větší byla jejich radost, když loni začaly do éteru probleskovat zprávy o možném návratu. Vše se brzy potvrdilo a věci se daly rychle do pohybu, ještě v září vzniklo EP „Face The Raven“ a letos máme k dispozici novinku, v pořadí šestou studiovku s titulem „Sixth Dimension“.
V šestičlenné kapele je od loňska polovina nováčků, včetně zpěváka Ashley Edisona, jenž - přestože na Alessia nemá - byl dobrou volbou, což plně potvrzuje také na plnohodnotném nosiči. Jeho čisté zabarvení je ideální pro náladově maximálně optimistickou hudbu Britů, včetně samotných textů, kterými se jako červená nit táhne téma nutnosti pozitivní nálady bez ohledu na to, jak špatně se současná situace může jevit. Na novince skvěle vyšel také zvuk, o jehož mastering se postaral známý Jens Bogren, mix pak nebyl vedle Williamse v režii nikoho jiného, nežli bývalého zpěváka a kytaristy Alessia Garavella, což lze vnímat jako hezké přátelské gesto (na druhou stranu může někomu o to víc v hlavě vrtat otázka, proč sakra Alessio opětovnou spolupráci nepojmul stoprocentně a nechopil se mikrofonu). Abychom zmínili všechny technické atributy, je nutné uvést rovněž autora coveru, kterým se stal Felipe Machado Franco, jenž si sice tentokrát odpustil svojí oblíbenou (a zhola provařenou) modrou barvu, nikoli však světelně-jiskřivý motiv, takže pouze prodloužil sérii podobných a velmi průměrných art-worků.
Při poslechu alba „Sixth Dimension“ se každopádně nemůžu ubránit jistému zklamání. Steve Williams je pořád obstojný skladatel, jakoby ale během uplynulých let přece jenom pozbyl něco ze svého původního mistrovství. Dočkáme se několika dobrých a ojediněle i skvělých hudebních momentů, celkově ale novinka Power Quest vyznívá podivně neprůbojně a člověka nic moc neláká k opětovným návratům. Vše je až příliš pohodové a sluníčkové, což by samozřejmě nevadilo, takové rozpoložení ostatně není pro Brity neobvyklé (zejména s ohledem na první tři studiovky), horší je úbytek těch opravdově chytlavých motivů, které by všeobecně vstřícné náladě dodaly adekvátně smysluplný tvar.
K tomu ubylo power-speedu, vlastně i metalu, někdy dokonce není jasné, jestli jsme omylem nespustili nějaké čistě rockové album, což ještě umocňují všudypřítomné klávesové rejstříky. Přestože Williams údajně složil poprvé v historii tři skladby rovnou na kytaru, metal zde není nijak burácející a riffy naopak často ustupují černo-bílým variacím, které hudbu nejednou zjemní až k oblasti AOR, v úvodní položce „Lords Of Tomorrow“ zvuk synťáků dokonce silně připomíná produkci techno-tanečních spolků let devadesátých. Ani to by pořád ničemu nevadilo, méně komplikovaná instrumentální hra v případě Power Quest vždy tvořila základ pro vzletné vokální eskapády, jejichž zpěvnost byla právě tím, co fandové vzývali a milovali. Jenže na novince Britů takových momentů příliš není, a pokud se refrénů týká, jen málokterý uvízne v paměti na delší dobu. Lépe jsou na tom paradoxně slokové fráze a ještě více bridgeová klenutí, která se téměř ve všech případech mimořádně povedla a jako taková tvoří předčasný vrchol daných skladeb (např. "Revolution Fighters").
Nejednou potěší rovněž kvalitní a žánrově dostatečně podmanivá sólová část, proti těmto okamžikům ale zároveň stojí celkem hluché pasáže, ve kterých jakoby kapela najednou nevěděla, kudy kam. Ideálním příkladem takové kompozice budiž závěrečný titulní opus, který na bezmála devítiminutové ploše neskrývá jasné ambice, místo kvalitně dotočené kompoziční hladinky se ale dočkáme výrazného podmíráku, jehož největší říz zajistí pouze hostující hrdlo Anette Olzon (ex-Nightwish), která se zde opravdu vytáhla. Pokud se ostatních skladeb týká, nejlépe zřejmě dopadla píseň „No More Heroes“, u níž se naopak všeobecná pohoda stala výhodou, dokonce i refrén pod nevtíravým povrchem ukrývá silné melodie, stejně jako zbytek tohoto songu.
Jako sporné můžeme označit i zařazení obou položek z EP, tím si vždy kapela malinko usnadňuje pozici a člověk nakonec „platí“ za stejné skladby dvakrát. A přesto všechno je nutné novinku Power Quest doporučit. Uvedené výtky pramení pouze z vysokých očekávání, které je nutné usměrnit do objektivnější roviny konstatováním, že album „Sixth Dimension“ pořád ukrývá dostatek melodických lákadel a líbivých míst, kvůli nimž stojí za to si jej pustit. Jen člověk nesmí moc myslet na to, že vše složil autor takového klenotu, jakým je deska "Magic Never Dies".
|
