Takže Midnight Sin… Abyste se na tuhle kapelu dívali s krajní nedůvěrou, stačí málo. Ať si vezmeme poněkud klišovitý název, přezdívky dvou person, zpěváka Alberta Fishe (tak se totiž jmenoval jeden z největších masových vrahů dvacátého století) a baskytaristy Aceyho Gunse (narážka na Traciiho Gunse z L.A. Guns je snad každému zřejmá) nebo velkohubá prohlášení o budoucnosti rock n`rollu. Skutečnost je ale mnohem prostší. Midnight Sin jsou mladá italská parta, která se kdysi vzhlédla v hairmetalových hrdinech a tento styl (pro někoho už dávno mrtvý) se jala transformovat do součanosti. Vydavatelská firma proto mluví o kříženci mezi klasickým hair metalem a moderním hard rockem…
„One Last Ride“ je jejich druhá deska, která přišla po tři roky staré „Sex First“. Už debut nabídl vcelku slušný rock n‘roll s kořeny ve slunné Kalifornii osmdesátých let, ale v dnešní době hudba Midnight Sin mnohem více pasuje k Nové vlně skandinávského hair metalu, která už sice skoro odezněla, ale stále si ještě své posluchače dokáže najít. Midnight Sin sice nejsou tak bombasticky skvělí jako Crashdïet na debutu „Rest In Sleaze“, ale svojí rvavostí se jim (alespoň v jejich pozdějším období) vyrovnají. Nejsou ani americky špinaví jako bývali Veins Of Jenna, ani tak hitoví jako současní Crazy Lixx. Nejsou ale zas tak úplně špatní, přestože mezi současnými špičkami stylu představují druhou ligu.
Midnight Sin nejsou v žádném případě nějací novátoři, ale k zahození jejich „One Last Ride“ určitě není. Když si odmyslíme onu nepůvodnost, je tohle vlastně docela dobrá deska. Má v sobě to, co by správná hairmetalová nahrávka měla mít, tedy dobré stadionové refrény, slušně nabroušené kytary, precizní sóla i špetku toho bluesového cítění. Proto, když Midnight Sin spustí „Send Me A Light“, takřka sahají o metách, které kdysi vytýyili Great White a hlas Fishe místy evokuje samotného Jacka Russella.
Na blues, ač je „Send Me A Light“ jedna z nejlepších skladeb desky, ale „One Last Ride“ nestojí. Zbylých osm skladeb (desku navíc uvádí vkusné intro „Day Zero“) je slušně zpracovaná rock n`rollová jízda, kde místy můžete zaslechnout vlivy kapel jako Ratt, Mötley Crüe, Quiet Riot, ale i novější, výše zmiňované soubory. Místy, jako třeba v divočejší „The Maze“ na povrch vykouknou i heavymetalové choutky, ovšem ty jsou jen taková třešinka na dortu. Základem kolekce je úvodní dvojice „Loaded Gun“ a „Land Of The Freak“, následované „Never Say Never“, kterou už fanoušci kapely znají z loňska, kdy vyšlo stejnojmenné EP. Není proto náhodou, že tyto skladby mají pravděpodobně nejzapamatovatelnější melodie z celé kolekce a v porovnání se slabšími kousky jako „Plan B“ a „Not Today“ stojí o třídu výš.
„One Last Ride“ by mohla uspokojit méně náročné posluchače hairmetalového žánru. Vlastně už jen tím, že se jedná o svižnou, dobře poslouchatelnou kolekci. Koho ale zaujme určitě, to jsou staří fanoušci švédských Crazy Lixx, kteří stále hořekují nad tím, že se jejich oblíbená kapela stočila k popmetalovějšímu zvuku a AOR. Midnight Sin by mohla ty posluchače, kteří stále nedají dopustit na desky „New Religion“ a „Riot Avenue“ (obě pochopitelně od Crazy Lixx), zasytit dostatečně.
|
