Že budou mít Revolution Saints pokračování se tak nějak dalo předpokládat. Přestože krátce po vydání debutové desky zabásli za domácí násilí bubeníka a zpěváka v jedné osobě Deena Castronova a kapela samotná se jevila jako další z nepřeberné řady projektů, které vznikly v hlavě ředitele vydavatelské společnosti Frontiers Music Serafina Perugina, kvalita první desky se projevila na komerční úspěšnosti nahrávky, které se původně ani nečekala. Samozřejmě žádná platina z toho nebyla, ale přece jen se album dostalo i do oficiálních žebříčků (nejen žánrových) v Americe i v Evropě. Navíc, v době Castronovových problémů se jak kytarista Doug Aldrich, tak basista Jack Blades za svého spoluhráče postavili a demonstrovali tak, že Revolution Saints jsou přece jen silná trojice.
O dalším stylovém směřování Revolution Saints nemohlo být pochyb. Všechny tři muzikanty totiž po celou jejich profesní kariéru spojuje náklonnost k AOR, tedy lehčí formě hard rocku a letité členství frontmana Castronova u legend tohoto žánru, Journey (zde skončil v době, kdy vycházel debut Revolution Saints), nemohlo nasvědčovat nic jiného. Novinka „Light In The Dark“ totiž dokonale navazuje na dva a půl roku starý debut a místo toho, aby trojici ostřílených kozáků zaváděla na zatím neprobádané území, spíše prohlubuje debutem nalajnovaný styl.
Bezejmenná deska z roku 2015 byla nadmíru povedená. Překvapila jak dotaženými kompozicemi, tak velmi dobrými baladami, ovšem nejvíce asi Castronovovým vokálním projevem, který evokuje hlas legendárního Stevea Perryho, tedy klasického zpěváka Journey. Deska rovněž působila na scéně AOR a melodického hard rocku jasko jasný favorit pro zmíněný rok a proto byla situace v letošním roce pro dvojku „Light In The Dark“ trochu složitější. Od fanoušků žánru totiž byla očekávání velká. Všichni tři, jak Castronovo, tak Aldrich i Blades, jsou velmi zkušení a protřelí muzikanti, kteří ví, že zklamat své fanoušky mohou velmi, velmi snadno.
To se však nestalo, protože deska po více posleších roste, i když její start v podobě titulní skladby (Aldrichův kytarový úvod evokuje „Kiss Of Death“ od Dokken) není zas tak úplně vypovídající a skladba, s podivem zvolená také jako pilotní singl, nemá takovou sílu.Není to sice žádný průšvih, ale na rozjezd rozhodně ne ideální věc. Kapela jako by se začínala probouzet s následující „Freedom“, kde se v refrénu už Castronovo naplno rozezpívává. Se svižnou „Ride On“ je už ale všechno v nejlepším pořádku a Aldrich pálí své riffy přesně v duchu svižného hard rocku. V tu chvíli spadnou všechny pochybnosti o tom, jestli Revolution Saints natočili plnohodného nástupce debutu.
Oproti pětici balad z první desky tu tentokrát stojí jen tři, ovšem všechny jsou velmi vydařené a zejména v „Can`t Run Away From Love“ kapela opět dokazuje, že v pomalých věcech tkví její síla. Ne sice úplně, protože „Light In The Dark“ není deska, která by stála vyloženě na baladách, ovšem v nich jsou Revolution Saints pravděpodobně nejkreativnější. Z ostatních věcí, které se Castronovovi a jeho partě povedly, můžeme rozhodně jmenovat i stadionovou „Take You Down“ nebo příjemně svižnou „Running On The Edge“, která graduje v nenásilně plynoucím refrénu, jenž se dotýká popmetalových vod.
Zkrátka „Light In The Dark“ je určitě deskou pro ty, kterým se debut téhle tříčlenné party líbil. Nutno sice přiznat, že přece jen stojí, byť o nepatrný krůček, trochu za ním, ale stále se jedná o vysoce kvalitní hudbu. Je také třeba dát kapele velké plus za to, že jako superskupina přežila do druhé desky, navíc po bubeníkových problémech, což se u různých podobně splácaných seskupeních tak často nestává.
|
