Uff, The Darkness jsou zpět. A vypadá to, že už definitivně. Jejich comeback „Hot Cakes“ z roku 2012 sice nenavázal (a vlastně ani nemohl) na dobu debutu „Permission To Land“, kterého se pro leckoho naprosto nepochopitelně prodalo přes tři milionu kusů, ale pro fanoušky byl zcela zásadní. Už jen proto, že jim The Darkness nabídli opět svojskou porci hard rocku, který vstřebává všechna klišé scény sedmdesátých a osmdesátých let. A odpůrci kapely opět hledali příkrá slova. Ano, The Darkness nejsou kapela pro každého. Jeden je miluje, druhý nenávidí. I když dnes už se vyostřené názory poněkud otupily, The Darkness už neokupují čela hitparád, ani své slizké kníry nevystavují na předních stranách časopisů, ale desky stále vydávají.
Novinka „Pinewood Smile“ je už jejich pátá a i když by se mohlo zdát, že je to jen další deska do rozšiřující se diskografie, není tomu úplně tak. The Darkness se na ní sice neposouvají někam jinam od svého výraziva, které kdysi udělali táááák populární, ale na novince je jasně slyšet, že se přece jen tahle kapela pomalu stává kultivovanější a přístupnější i pro ty, kteří jejich trháky „Permission To Land“ a následující „One Way Ticket To Hell… And Back“ považovali jen za kolotočářskou taškařici. Novinka stále nabízí styl, s jakým si kapela udělala jméno, ale tentokrát přináší i několik hodně slušných skladeb. To je oproti minulosti rozhodně pokrok.
Stávají se tedy z The Darkness lepší skladatelé a lepší muzikanti? Určitou úroveň měli vždycky, to se musí nechat. Jenže ta se schovávala za někdy až nechutné manýry, vykradené riffy a zbytečně vytažený a do zrůdných falzetů hnaný zpěv frontmana Justina Hawkinse. Ten v jeho hrdle přežil až do dnešních dnů, ale už zdaleko to není ten za uši tahající ječák, kdy si soudný člověk musel chvílemi klepat na čelo. The Darkness dnes působí kultivovaněji a je to jen pro dobro věci. „Pinewood Smile“ je díky tomu i deska poslouchatelná, což nebylo u této kapely zrovna pravidlem.
Novinka je uvolněným albem, které nabídne několik potenciálních hitovek. Ať už si vezmete úvodní a zároveň i pilotní singl „All The Pretty Girls“, hutnější „Solid Gold“ nebo trojici vrcholných skladeb alba „Buccaneers Of Hispaniola“ (zde sice po naprosto skvělé sloce trochu pokulhává refrén), „I Wish I Was In Heaven“ a nejlepší kompozici z celé kolekce, uvolněnou „Happiness“, vždycky narazíte na docela slušnou skladbu, což je u této kapely velký pokrok. Zachovává si sice i v těch nejlepších momentech svůj trochu praštěný styl, ale to holt už je věc, se kterou se musí u The Darkness počítat. Pozitivní zjištění je, že tentokrát neprudí tolik jako v minulosti.
Slušné překvapení? Nakonec přece jenom ano… The Darkness zní na novince pravděpobně nejlépe za celou svou kariéru, což ale zarytí fanoušci „Permission To Land“ nebudou brát na zřetel. Důležité je, že s touhle deskou by mohli The Darkness přesvědčit i dosud zapřisáhlé odpůrce. I proto je sedmička pro tuhle britskou čtveřici hodně dobrá známka.
|
