Jejich zlatý věk byl před dvaceti lety, ale dnes dělají desky snad ještě lepší. O kolika legendách se dá takto hovořit? O norské veličině Enslaved, která nikoho nenásleduje a jde si svou vlastní cestou, určitě ano. Stabilní forma těchto Norů je další obdivuhodnou skutečností, nikdy totiž nenahráli desku, na níž by se nenašel nějaký hudební skvost, pro který by jiní vraždili, aby alespoň jeden takový mohli mít v celé své diskografii. Nejenom že do přehrávačů netrpělivě čekajících fanoušků se vždy dostává hodnotný nový materiál, ale ti také často s údivem vstřebávají, kam až se kapele, jež vyrostla z druhé vlny norského black metalu, podařilo dostat.
Je nádherné sledovat, jak z letitého blackového kmene nezadržitelně rostou stále další a další progresivní větve. Tento strom si však neroste jako dříví v lese, ale na jeho růst je bedlivě dohlíženo a bez důkladného promyšlení na něm nevyraší ani lísteček. Jinými slovy, Enslaved (na rozdíl od Opeth) na své dávné kořeny nezapomínají, čehož je pěkným příkladem „Storm Son“, v jejíž kolébavé scenérii i s třeba pětadvacátým poslechem netrpělivě vyhlížíte libově zlověstný vpád, který je umístěn za polovinou skladby. Ostatně také perfektní bonusový cover s kusem kreativity „What Else Is There?“ od žánrově vzdálených krajanů Röyksopp dokazuje, že si Enslaved zahrají na blackovou strunu stále s chutí. Na druhou stranu si zarytě nesedí na drzých kořenech a do svého díla už nějaký ten pátek vnášejí vyspělou umírněnost.
Fanoušky znepokojovala změna na čistých vokálech, v kapele dvanáct let působícího zpívajícího klávesáka Herbranda Larsena totiž vystřídal mladý Håkon Vinje. S postupně se uvolňujícími singly se ale tyto obavy vytrácely, poněvadž Håkon se své nové úlohy zhostil nad očekávání dobře (na výbornou!) a „The River`s Mouth“ vypověděla něco o tom, že jeho neuvěřitelně uklidňující hlas je Grutleho nezaměnitelným, štěrkovitým growlingům – které v současné době svou sílou laviny naprosto oslňují – dokonalým protějškem. Seversky atmosférická „Sacred Horse“ zase dává prostor vyniknout Catovi a jeho válečnickému bubnování, jež (podpořené zuřící kytarou) do skladby vtrhne jako valící se tuny kamení, aby umocnilo sílu growlingů a posléze tradičních pohanských majestátních sborů,, které svou epickou náladou dávají vzpomenout na starou dobrou vikinskou klasiku „Havenless".
Nadmíru hypnotická a pouze čistými vokály opatřená „Feathers of Eolh“, nádherná minimalistická melodie v intenzivně atmosférické „Axis of the Worlds“, norsky mluvící a osobněji znějící (druhá) bonusovka „Djupet“ („hlubina“), v níž se dokonalé havraní skřeky propadnou do doomové propasti, vynikající vystoupení jazzového saxofonisty Kjetila Møstera v (taktéž v doomu smočené) „Hiindsiight“, hlasová výpomoc Einara Selvika (Wardruna, ex-Gorgoroth) – jež je zřejmě na oplátku za Ivarovu, Grutleho a Catovu spolupráci s ním – nebo třeba návštěva u Grutleho na chatě v Bergenu (nahrávaly se tam doprovodné zpěvy, zvuky přírody a některé kytarové linky) jsou dalšími pozvánkami na čtrnáctou výpravu norských Vikingů, která je označena runou Ehwaz (maluje se však jako M) a která je zaznamenaná na progresivní desce se zvukem tvrdým a křehkým zároveň, jaký umí vytvořit jen Enslaved.
|
