Nebývá zvykem, aby byl z podstaty thrashmetalový hudebník ve svých aktivitách rozkročen na podstatně větším žánrovém kolbišti. Marcel Schirmer alias Schmier by se dal v tomto ohledu nazvat renesanční osobností, neboť vedle lídrování domovské party Destruction zvládá mnoho dalších činností, jako je produkce, hostování u kvanta jiných smeček a hlavně kontinuální účast v plnohodnotných kapelách Headhunter nebo právě Pänzer. V nich dlouhodobě realizuje tvůrčí choutky, které se o thrash metal mnohdy vůbec neotírají a naopak nacházejí zálibu ve staré heavíkové škole.
Schmier je známý odporem ke všemu modernímu, nijak zvlášť mu nevoní ani power metal, proto mě velmi překvapuje znatelný průnik tohoto stylu do tónů Pänzeru. Dobré melodie byly slyšet už na tři roky starém debutu, přičemž se nic nemění ani na letošní novince, a to přesto, že kapele dal vale spoluzakladatel Herman Frank (ex-Accept), který se chce soustředit na sólovu kariéru. Náhrada za něj je ale více než zvučná, novým kytaristou se totiž nestal nikdo jiný, nežli Pontus Norgren z Hammerfall, jenž se sám nabídl ke spolupráci. Do šestistrunného tandemu přibyl také V.O. Pulver, čímž se jenom posílila sólová ekvilibristika, kterou je placka „Fatal Command“ napěchována až po okraj, což je první klad této německé party.
Tím druhým je Schmierův zpěv. Tento padesátník si hravě poradí s několika polohami, včetně výšek, které zazní hned v úvodním nástřelu „Satan´s Hollow“, jenž dále baví svižným tempem nebo dalším oblíbeným prvkem kapely, tedy vícehlasným chorusem. Na refrénech se mimochodem až na výjimky neprojevuje typická heavíková strnulost, uvolněnou zpěvností dokonce nejednou brousí zmíněné powermetalové hrany. Kompoziční strategie ostrých riffů mixovaných s melodickou barvitostí nicméně lépe funguje v první polovině alba, postupem času se přece jenom začne oposlouchávat, jelikož autoři nepřicházejí s adekvátně svěžími nápady po celou – velmi dlouhou! – hrací dobu, až nakonec Pänzer pocitově upadne do nepřehledné masy obdobně znějících spolků.
Najdou se sice pokusy o variabilitu ve formě až zlověstného zpomalení („Skullbreaker“, „The Decline“), v takových momentech ale pánové nejsou silní jako v metalově dynamických položkách, v poslední třetině díla je už každopádně všechna počáteční působivost otupena zcela, avšak s pověstnou výjimkou, kterou tvoří opus "Promise Land", jenž se nábojem vyrovná úvodní části alba, Schmier v něm dokonce předvede nejagresivnější vokální představení. Zkrátka o kvalitní momenty není v hudbě Pänzer nouze, dobrý dojem je ale nakonec značně relativizován hrubě přepálenou stopáží.
|
