Nikdo asi nepochybuje po tom, že Tracy Grijalva, alias Tracy G, je výborný kytarista. Vždyť hrál u samotného Ronnieho Jamese Dia, kde sice nemá na svědomí zásadní alba diskografie tohoto malého Elfa, ale i tak ukázal na počinech „Strange Highways“ a „Angry Machines“, že svou kytaru ovládá mistrně. Asi i proto se zapojil v předdiovské a postdiovské éře do řady projektů a kapel, z nichž jako nejdůležitější můžeme jmenovat heavymetalisty World War III (někdy psané také jako WWIII) a hairmetalové desperáty Love/Hate. V posledních letech jeho píle trochu ochabovala, když se svým aktuálním projektem The Tracy G Group vydal poslední album „Controlled Chaos“ před šesti lety a poté následovalo dlouhé ticho. Na člověka, který se ročně podílel běžně na dvou deskách, trochu podivná situace.
Klid před bouří? To asi sotva, protože novinka „Tramp“ vychází relativně v tichosti. Už jen proto, že Grijalvovo jméno už nebudí zrovna velké vášně a spíše je dnes znám už jen fajnšmekrům a hudebním archeologům, přestože jeho hudba nezní nijak zvlášť zastarale a zvuk jeho kytary se dokonce dá označit za moderní. Navíc na „Tramp“ se Tracy spojil hned se dvěma slovutnými bubeníky, kterými jsou Patrick Johansson, známý díky své práci u Yngwieho Malmsteena a krátkému angažmá ve W.A.S.P., a Ray Luzier, což je pochopitelně kmenový člen hvězdných Korn. Zní to lákavě, deska samotná je však docela oříšek…
Na první poslech působí totiž docela otřesně. Slyšíte zde mraky riffů, které jsou jakoby bez ladu a skladu vršeny na sebe, slyšíte nepříjemný zpěv Michaela Beattyho a slyšíte jakousi změť nápadů, která jsou poskládány do skladeb, pohybujících se někde na pomezí moderního hard rocku a heavy metalu s jasnou příchutí soudobé alternativy. V tu chvíli máte chuť album na místě rozšlapat, vyhodit z okna a ještě si za ním odplivnout. Naštěstí po několikerém poslechu to tak úplně špatné není (ovšem velkou slávu rozhodně nečekejte) a silnější momenty začnou vystupovat na povrch.
Největší slabinou zůstává hlas Michaela Beattyho, který se dá označit jako kříženec Bobbyho Blitze Elswortha z Overkill a (například) Jizzyho Pearla (ex-Love/Hate), ovšem se značně omezeným rozsahem. I proto jsou nejsilnější skladby celé kolekce ty instrumentální, přičemž první z nich, „The Erector“, rozhodně nenadchne a spíše podpoří prvotní pocit z desky. Jaký je to rozdíl, když kytarista rozjede parádní kousek „The California Country Jamboree“, který ční nad ostatními skladbami desky jako monolit, už jen pro svou schopnost měnit za běhu náladu skladby a pro svou precizní, školící kytaru. Ta spolu s funkčně použitými klávesami v samém srdci skladby kouzlí až čarokrásné melodie. Spolu se závěrečnou, akustickou kytarou prodchnutou „Me Myself And The Rain“ (skladba pochází z konce devadesátých let) tvoří jasný vrchol celé kolekce. Bohužel tak kvalitativně daleko od zbytku alba, až to posluchač skoro fyzicky pociťuje.
Kdyby proto Tracy G natočil čistě instrumentální album, mohla „Tramp“ dopadnout mnohem lépe. Zpívané skladby se pohybují (a to po několikerých posleších) v zoufalém podprůměru, kdy věci jako „Brokenness“, „Bleed“ nebo „Evil Is Good“ skoro až tahají za uši a posluchače spíše ubíjí, než aby jej naplňovaly energií. Snad si Grijalva vybírá jen svou slabší hodinku, snad příští deska bude lepší. S lépe vybraným zpěvákem.
|
