COBRA - Sin dominio del tiempo
V poslední době se ke mně dostává nezvykle velký počet thrashových spolků, které používají agresivní, konkrétně black a deathové vokály, přičemž se z podstaty nejedná o tzv. „blackened thrash“, u kterého je něco takového samozřejmé a očekávané. Zajímavé je, že ve většině případů jde o velmi kvalitní kapely, vzpomeňme třeba na Misanthropy nebo Pokerface, dnešní díl je dokonce takovým partám věnovaný celý. První na řadu přicházejí KolumBIJCI Cobra, u kterých by možná někoho mohl odrazovat fakt, že zpěv probíhá v rodném, tedy španělském jazyce. Obavy však nejsou na místě, jelikož tato skutečnost díky psychotickému jekotu až na výjimky zaniká. Zpěvák a zároveň basák Adrian do toho dává vše, nejčastěji jedovatě blackuje, občas přejde do screamu, jindy si growluje nebo štěká jako vzteklej čokl, kterého navíc neustále dráždí agresivní metalový podklad s častými žánrovými přesahy. Úvodní palba „Unidos para la guerra“ kupříkladu tepe punk´n´speedovou energií, jíž se příjemně proplétají melodické linky, nejznatelněji v sólové části. Stejně si vede navazující kus „Metal legión“, skladba „Hacia el silencio eterno“ oproti tomu nabídne čistě heavíkový obsah se sugestivně pochodovým a posléze rychlým tempem. Nejhříšnější chuťovky se pak ukrývají pod názvy „Alfa y Omega“ a „De cara el fin“, první se zabijáckým nábojem a deathovými riffy, druhá s přitažlivými thrash-pasážemi a neodolatelně naspídovaným sólem. Na opačném, avšak kvalitativně nikterak vzdáleném konci stojí song „Sangre y honor“, jehož střednětempé tažení postrádá atraktivitu rychlejších položek, kterých je naštěstí na albu většina, proto se i hodnocení musí klonit na jednoznačně lichotivou stranu.
7/10
YouTube ukázka - Sin dominio del tiempo
CRIPPER - Follow Me: Kill!
Metalografická pažba Němců Cripper čítá i s novinkou pět zářezů, přičemž je zajímavé sledovat, jak se hudebníci neustále odklánějí od thrashe ke groove metalu. Činí tak pozvolna, jakoby si fanoušky chtěli přirozeně připravit a je pravda, že ještě na minulé fošně „Hyëna“ to celkem v pohodě fungovalo, tentokrát ale autoři zašli přece jenom trochu daleko. Až příliš mnoho skladeb přichází s rozvleklými tempy, které asi mají signalizovat vyšší umělecké ambice, ve skutečnosti jsou v nich ale hudebníci zahledění do sebe, jakoby se přímo opájeli hledáním nových kompozičních směrů a na fanoušky se vybodli. Němci navíc nemají v úmyslu šetřit náš čas, hrací doba nahrávky dosahuje bezmála hodiny, některé položky pak vysoce přesahují šestiminutovou hranici. Přitom okamžiků, které by svojí chytlavostí ospravedlnily tento hudební maratón, zase tolik není. Příkladem budiž úvodní song „Pressure“, který zpočátku baví rytmickým zápřahem a hbitými groovy riffy, hudebníci ale jakoby nevěděli, kdy včas přestat a nakonec se kvůli závěrečnému repetičnímu zacyklení sami okradou o lepší výsledek. Pomalý nájezd dalšího kusu „Into The Fire“ správně naladí na následné zrychlení, do kterého hezky pokládá fráze zpěvačka Britta. Ta dokáže přecházet z melodických poloh do harshe a (nejčastějšího) growlu, nicméně i tato hodnota postupně upadne pod tíhou instrumentální a kvalitativně ne úplně soustředěné kvantity. Na první pomalejší položku „World Coming Down“ je ještě možné nahlížet jako na zajímavé zpestření, zvlášť když playlist brzy osvěží dynamická jízda „Shoot Or Get Shot“, když ale strategii rozvleklých temp až po okraj namočených v moderně opakují kompozice „Bleeding Red“, „Comatose“ nebo „Running High“, cítí se člověk po posledním tónu nahrávky utahaný jako pes. Tohle zkrátka není ideální cesta, možná jde jen o dočasný stav, který na příštím albu pokračovat nebude, moc bych na to však nesázel.
5/10
YouTube ukázka - Into The Fire
GOD OF LIES - Merciless Destiny
Smečka God Of Lies pochází také z Kolumbie, přičemž se pohybuje zhruba na kvalitativní úrovni krajanů Cobra. I zde uslyšíme vícestylové boje, vedle thrashe nejčastěji operující v heavíkovém ringu, včetně nejrůznějších vyhrávek a sól, výjimkou nejsou ani doteky melodeathu, jenž se za pomoci dvoukopákového pohonu rozvášní v celkově výživném příspěvku „He Controls The World“. Uznalé pokyvování hlavou, ke kterému svádí hravé rytmy, vyvolá šleha „Children Of War“, případně dynamicky vzteklá riffovaná songů „Beyond The Death“ a „Insane“, stejně jako flák „Deepest Darkness“, který navzdory názvu ukrývá vůbec nejmelodičtější sólo nahrávky. Toxické vokály přecházejí z blackového štěkotu do screamu, dobrých hudebních nápadů je dostatek, zvuk se povedl, pokud vám tedy nevadí thrash s vyšší dávkou subžánrového pepře, dejte této partě šanci, litovat nebudete, na to sázím šest a půl prstu z deseti.
6,5/10
YouTube ukázka - Merciless Destiny
|
