Druhá polovina fantasy ságy „Of Erthe and Axen“ – která je dílem multiinstrumentalisty Sama Meadora – na sebe nenechala dlouho čekat a vychází necelé dva měsíce od vydání prvního dílu. Zatímco ten opanovalo kouzelné folkové prostředí se sladkými melodiemi, obalenými v mohutných orchestracích ala Dimmu Borgir, pokračování příběhu o boji mezi dvěma bratry byl přislíben větší kus bestiality, jež by mohl tento cinematic symfo-metal s progresivními přesahy posunout více k black metalu, jímž se kvarteto Xanthochroid zaštiťuje.
První epizoda skončila bitvou v podobě nejagresivnějšího úseku desky, na což „Act II" naváže. Na rozdíl od prvního dějství, ve kterém poletovaly roje sluníčkových úsměvů, je to druhé podstatně pochmurnější. V žalozpěvu „Of Aching, Empty Pain“ jsme uvedeni do tragického a o poznání agresivnějšího prostředí, jemuž vládne smutek, doprovázený výraznějšími kytarami a (místy nepřirozeně znějícími) blast beaty, a také jsme tu mnohem častěji ve společnosti blackového vokálu (připomínajícího Ihsahna), který je bohužel chvílemi až přespříliš zavalován bombastickou orchestrací, s níž vokalista spíše svádí boj, než aby jí vládl pevnou rukou. Tomu tak je ale jen místy a většina děje je zlejším skřípákem a mazlivým čistým zpěvem harmonicky protkaná jako v „Of Gods Bereft of Grace“ a k těm se v dalším úseku „Of Strength and the Lust for Power“ přidá i brutální deathový growl. Skladba „Walk with Me, O Winged Mother“ dává vzpomenout na folkovou náladu z prvního dějství, která ale moc dlouho nevydrží a zanedlouho se navrátí zpět k blastbeatové agresivitě, zatímco zpěvy zůstávají na jemnější vlně. Už tak dosti bohatá pěvecká rozmanitost je v „Through Caverns Old and Yawning" ještě doplněná o vážný sbor.
Poněvadž v prvním dějství zamrzela a navozovala pocit frustrace absence něčeho brutálnějšího (tentokrát tímto pocitem můžete trpět kvůli absenci nějakého výraznějšího uvolňovače emocí, který tu sice jako ve smutku smáčené „Of Aching, Empty Pain" i přítomen je, ale bohužel se často topí v teatrálně symfonickém oceánu obrovského množství vrstev), vznášel se nad „Act I" otazník, zda o sobě kalifornské kvarteto může vůbec tvrdit, že hraje black metal. Ano, zde už bestiálnější stránka v určité míře panuje, avšak stále platí, že milovníci silné atmosféry, vytvořené na základě minimalismu nebo ortodoxní rouhači tímto projektem s největší pravděpodobností opovrhnou. Na druhou stranu skladby druhého dějství přece jen – byť ne úplně tím tradičním způsobem – pracují s blackmetalovými prvky, čímž je otázka jakž takž zodpovězena. Nicméně to může být pro některé diskutabilní, neboť v případě tohoto (nepochybně) veledíla se bavíme o epickém symfo-blacku (jež postrádá syrovost), který by mohl zabodovat třeba u fanoušků již zmiňovaných Dimmu Borgir.
|