Madam X byla v osmdesátých letech opravdu strašná kapela, to si musíme přiznat hned zkraje. A to, že u nich ještě před svým nástupem ke Skid Row kdysi začínal Sebastian Bach vlastně neznamená vůbec nic, i když se tím tahle parta ráda oháněla. Aby ne, když to na nich bylo asi to jediné zajímavé. Možná se ještě sluší připomenout, že za bicí soupravou sedí Roxy Petrucci, která se proslavila tím, že nabubnovala první dvě desky Vixen a že na kytaru hraje její sestra Maxine, která ale žádnou velkou díru do světa jinak neudělala. Jejich dosud jediné album „We Reserve The Right“ ze čtyřiaosmdesátého byl rovněž také pěkný propadák a jak to tak vypadalo, nad Madam X se zavřela voda s koncem osmdesátých let (a s faktickým startem Vixen).
Ovšem chyba lávky. Od roku 2014 jsou Madam X opět funkční kapelou, která se už představila na řadě festivalů. S ohlasem dosti protichůdným, ale přece jen ukázala, že alespoň instrumentálně je na tom mnohem lépe než v osmdesátých letech. Žádný comeback není úplně plnohodnotný bez nově vydaného alba a to si asi uvědomili i Madam X a proto do světa vypouští svou druhou desku „Monstrocity“. Tedy první album po třiatřiceti letech. To nese s sebou řadu úskalí. Hlavní je ten, že fanoušci, kteří tuhle partu v době jejich začátku poslouchali a snad i trochu obdivovali, už dávno zestárli, dnes už je jim hodně přes čtyřicet a mají úplně jiné starosti. Výhodou zase může být to, že Madam X mohou dnes zajímat různé hudební archeology, co se ještě chtějí nechat zasáhnout těmi, kteří byli u toho, když se tato muzika drala na vrchol. A Madam X se rádi situují do pozice legend heavy metalu. Těmi samozřejmě nejsou…
Novou desku Madam X nahráli ve stejné sestavě jako svůj debut a je otázka, jestli tento fakt lze brát za plusový, vzhledem k tomu, jaká „We Reserve The Right“ je a jak za celou dobu neskutečně zestárla. Ale alespoň je tím zachována autentičnost a původní duch kapely. Hrozilo však to, že deska bude prodchnuta starými časy a to ne zrovna v tom nejlepším slova smyslu. Obavy se samozřejmě naplnily. „Monstrocity“ je deska, která je tak pevně ukotvena v první polovině osmdesátých let, že člověk místy jen kroutí hlavou, proč vlastně takový počin v roce 2017 vychází.
Jediný posun proti „We Reserve The Right“ je ve zvuku, který dokáže snést soudobá kritéria, ovšem postupy, pózy, textová témata a celkově celé schéma desky jsou zatuchlé, skoro až dětinské, že je to na některých místech až za hranicí dobrého vkusu. Všechno tohle by se ale dalo snést, kdyby „Monstrocity“ obsahovalo skvělé skladby. Ty tu ale nejsou. Sem tam sice probleskne nějaký náznak toho, že by se začínalo blýskat na časy, jako ve věcech „Freak Parade“, „Die Trying“ či „Good Stuff“, které se dají počítat za jasné favority desky, ale většina kolekce se utápí v těžkém průměru. Navíc i zpěv frontmana Breta Kaisera není nijak svébytný a silný (jo, to ten Sebastaina Bach, to by bylo jiný kafe…) a místy, zvlášť ve vypjatých polohách, až otravný. A když spustí někdejší „hitovku“ „High In High School“, kterou si kdysi bůhvíproč oblíbila metalová bible Kerrang, je to už v jeho letech dost, dost trapné...
Madam X nahráli desku, která se od nich očekávala. Je to lopotící se heavy metal, ze kterého je cítit pivní odér a smradlavé nohy. Od Madam X se určitě nepředpokládala deska roku, ani nijak velké překvapení. Je to prakticky to samé jako v roce 1984, jen dneska už tahle hudba zajímá neporovnatelně menší množství posluchačů.
|
