Možná je to s podivem, ale švédská kapela Confess se na těchto stránkách objevuje úplně poprvé, přestože jejich novinka „Haunters“ je jejich už čtvrtou deskou. Je nutné předeslat, že ve světě existují i další dvě kapely se stejným názvem (alespoň to tvrdí dostupné encyklopedie) a může se lehce stát, že byste mohli tuhle pětici ze švédského Stockholmu zaměnit za íránské thrashery nebo chilské gotiky. Ne, tihle Confess mají na svém kontě dohromady už čtyři desky, prostřednictvím kterých dali jasně najevo svou příslušnost k Nové vlně skandinávského glam metalu, která byla nejvíce na vrcholu na konci minulé desetiletky. Tenkrát u toho byli Crashdïet, Veins Of Jenna, Reckless Love, Babylon Bombs, tatíci Hardcore Superstar… a Confess.
Řada kapel z té doby (včetně některých jmenovaných) už dnes neexistuje, ovšem Confess tu jsou dál a nevypadá to, že by to hodlali zabalit. Právě naopak, po několika rošádách v sestavě, kdy na svém místě zbyl jen frontman John Elliot a bubeník Samuel (prostě jen Samuel…), se kapela loni ustálila a letošní novinka „Haunters“ je představuje už zase jako svébytnou hudební jednotku. Kdo zná Confess dobře, tak ví, že kapela na svých deskách (za řadovku počítejme i stopážově sporou „The Gin Act“ z roku 2012) vykazuje velmi dobrou kvalitu, která nijak postupem let nekolísá. Jejich debut „Light`s Out“ ukázal jasnou linii, kterou se bude kapela ubírat a každá další deska tento styl jen vybrušovala. Proto i „Haunters“ lze brát jako klasické album této kapely s tím, že zde Confess opět dokazují, že jako skladatelé jsou stále velmi silní a plodní.
Pro desku je opět nejdůležitější hardrockový podklad, na kterém kapela staví svůj styl. Jsou tu pochopitelně přesahy do AOR, směrem k rozpálené losangeleské ulici, ale i ke klasickému maidenovskému heavy metalu. Ten vlastně praští přes uši jako první, protože startovní (pokud nepočítáme intro „Irony“) „Strange Kind Of Affection“ uvozují kytary, které jako kdyby vypadly z klasické dílny Dave Murray – Adrian Smith. Otvírák je to velmi povedený, protože zejména ve vypjatém refrénu je zpěvák Elliot pevný v kramflecích a ukazuje, že v něm má kapela docela slušnou devizu. Původní heavymetalový atak podpoří ještě následující „Stand Your Gound“ se svými ostrými riffy a „We Are The Rats“ s jedovatě plivaným refrénem, který rovněž odkazuje na britské ostrovy začátku osmdesátých let, ovšem od „Haunting You“ se jede trochu jiná linie.
Úvodní, trochu těžkopádný riff totiž neznamená vůbec nic, stěžejní je naprosto uvolněný refrén, jenž se dotýká stadionových manýrů Bon Jovi, aby Confess v následující „Talia“ po depešácky tanečním úvodu vytáhli kytaru, zahranou přesně podle vzoru Eddieho Van Halena. Ale dost srovnávání. S „Talia“ a následující ultimativní baladou „How Could I Let You Go“ se totiž album nachází na jasném vrcholu celé kolekce. Kvalita materiálu ale nejde nijak zvlášť dolů ani poté. Jasně, je nutné si přiznat, že v „Lady Of Night“ či „Eye To Eye“ si kapela vybírá svou trošku slabší chvilku, ale atmosférickou „I Won`t Die“ či klasickou AOR věcí „Let The Show Go One“ drží laťku kvality hodně vysoko.
„Haunters“ tedy pro Confess představuje důležitou desku, kterou kapela potvrdila, že naděje do ní vkládané díky minulým počinům dokáže rozhodně naplnit. Tohle je silné album a Confess životaschopnou kapelou, kterou se vyplatí sledovat i v budoucnu. Z mladých kapel ve svém stylu jsou pro tuto chvíli jedni z nejlepších.
|
